Pražské "nádražky" rok poté

Přesně po roce jsme se sešli znova, abychom “dorazili“ pražské nádražní hospody. A tentokrát byl rozptyl ještě větší.

První várku "nádražek" jste si mohli pročíst už minule. Tak pokračujem....

Tentokrát nazačímáme v Dejvicích. Scházíme se pomalu v nádražní restauraci Oáza na nádraží Smíchov. Zažloutlé stěny, uprostřed restaurace jakási instalace s umělohmotnou palmou (patrně odtud jméno Oáza) a lidé vychutnávající si své pivo a cigaretku. Vládne tu ale pohoda, obsluha je rychlá, podle počtu roznášených jídel tu vaří dobře a čepují tu co jiného, než smíchovský Staropramen.

Směr jih

Tentokrát máme v plánu objet Prahu po trochu větším oblouku. Naše další kroky vedou na konečnou prvního pásma PID – do Radotína. Najdeme tu nádražní hospodu? Jen v týdnu. Přes víkend je zavřeno. Ale stačí vyjít kolem parkoviště ven z nádraží a už nás zve Restaurace Sokolovna. Příjemné místečko, dobré pivo, malé jídlo rychle udělané... Takhle kdyby vypadaly nádražní restaurace, tak by byl svět železnic hned o něco hezčí, a ani by nevadilo nějaké to hodinové zpoždění.

Známá místa

Pomalu přichází poledne a s ním i hlad. Přejedeme tak Vltavu do Zbraslavi a vydáme se po druhé straně trati směrem do Braníka. Osobáčkem jsme zde za chvíli. Branická hospoda nezklamala minule a ani tentokrát si na ní nemůžeme stěžovat.

A jelikož cesta na další "štaci“ bude pekelně dlouhá, jdeme vyzkoušet bufet u Pepína. Točená dvanáctka za dvacku nás sice láká, ale vlak už je v dáli slyšet. Lahvové Postřižinské pivo je také dobré, ne?

Směr sever

Naše další cesta vede na úplně druhý konec Prahy – do Čakovic. Zdejší nádraží je opravené, stejně jako nádražka. Ta má však rozměry menší než sousední veřejné záchodky, zato spousty štamgastů. Jsou sice přátelští a mají snahu nás pustit na volné židle, ale ať děláme, co děláme, je nás prostě víc, než míst. Navíc přes cigaretový kouř zde není vidět ani na délku natažené ruky... Takže jdeme dál.

Za přejezdem kousek od nádraží je velká hospoda s typickým názvem Na kolejích. Tak proč jí nezkusit, že? Když to uděláte jako my, nebudete litovat. Dost místa, dobré utopence a příjemná atmosféra je mírně kalena výběrem piva – Krušovic. Ale komu chutnají, ten si užije.

Dlouhá cesta do Bubenče

A zase zpátky. Tma už padla, ale žízeň je věčná. Jdeme vyzkoušet legendární stánek na vysočanské zastávce. Nemají tady sice točené pivo, ale široký výběr “lahváčů“, včetně libereckého Konráda, se jen tak nevidí. Nakupujeme zásoby a až v osobáčku zjišťujeme, že polovina z nich má už měsíc prošlou spotřební dobu. No...

Přes stále smutnější Masarykovo nádraží (spadlý sloup nikdo neopravil, jen podepřel provizorní výztuhou) se přesouváme do Bubenče.

Zpátky na místě činu

Minule jsme zde končili naše putování, ale bylo zavřeno. Pokus druhý vyšel, ale neuchvátil. Bubenečská nádražka zcela ztratila jakékoli kouzlo. Snad ještě u baru to vypadá celkem dobře, ale velká zadní místnost je zakouřená, bez života a hledaného genus loci. A Gambrinus? Nic moc.