"Byl jsem Kefalínův mazák," vzpomíná jeden z Černých baronů

Našli jsme muže, který vojákoval s Miloslavem Švandrlíkem. Zelenou horu má stále na dohled. Jen kamarádů z ní už ubývá.

Padesátá léta byla divná doba. Na jedné straně se kráčelo k radostným zítřkům a všechno bylo optimistické, na straně druhé stovky lidí byly posílány na smrt nebo na doživotní těžké práce v uranových dolech.

Mezitím žil i osmasedmdesátiletý Bohuslav Šotola. Toho se komunistická společnost snažila také vyčlenit ze svých řad, protože byl ve skautu.

Když dospěl do vojenského věku, byl poslán mezi pétépáky, tedy politicky nespolehlivé. To ještě netušil, že se záhy stane jedním z hrdinů budoucího bestselleru Černí baroni. S jeho autorem, Miloslavem Švandrlíkem, totiž spal na jedné cimře a dělal mu mazáka.

"Ta první Švandrlíkova knížka, přestože je humorná, odpovídá realitě. Postavy jsou popsány takové, jaké ve skutečnosti byly. Vzpomínám si na zloděje aut Cimla, na sprosťáka Voňavku, na důstojníky jako byl Ořech, Honec, Domkář, ale hlavně na našeho velitele Terazkyho, který byl za tu dobu co jsem sloužil jen kapitán a jmenoval se Gazda," zavzpomínal na vojnu počátkem padesátých let Bohuslav Šotola.

Šotola sám, i když pochází z Roztok u Prahy, už Nepomuk po vojně nikdy neopustil.

"Oženil jsem se tady a už jsem tu zůstal. Dlouho jsem potkával své kamarády ale i nadřízené z vojny. Dnes bohužel už jich řada nežije. Dlouho ale v Nepomuku žil kapitán Ořechovský neboli Ořech, jehož dcera prodává teď v místním krámu, potkával jsem i kapitána Baráka, ze kterého se v knížce stal Domkář," řekl nám vysloužilý pétépák.

Se Švandrlíkem se prý čas od času vidí. "Když se zde točil film začátkem devadesátých let, byl jsem u toho, pak jsme vždy zašli na pivo. Mám všechny knížky o Černých baronech a když se někdy se Švandrlíkem potkáme, vždycky na vojnu zavzpomínáme," dodal muž, který má o PTP - Pomocných technických praporech, velký archiv plný novinových výstřižků a fotografií z vojny.