Pouť do Compostely – deník, díl 2

I v dnešní uspěchané době se najdou lidé, kteří se odváží podniknout výpravu ve stopách středověkých poutníků

Odvahu zúčastnit se této poutě našlo i spousta Čechů. Jak taková pouť vypadá? Co poutník cítí a jak se vypořádává s nástrahami cesty i sám se sebou? Se svými zkušenostmi se formou deníku svěřili manželé Oldřich a Helena Tichých, kteří je absolvovali nedávno. Píše pan Oldřich Tichý.

28. dubna 2009 - ušli jsme 26 kilometrů

Ráno se cítím strašně špatně, ale hned po snídani přesto vyrážíme na cestu. Počasí je slušné, jen silný protivítr, bohudíky neprší. Stále ještě jdeme po paramo, stále jdeme většinou při silnici. Občas na nás někdo zatroubí, ale vnímáme to spíše jako pozdrav a přání „dobré pouti“. Máme před sebou jedno z větších měst, které budeme procházet. Je to Astorga. První cesta vede do alberque. Je to obrovský mnohapatrový dům, musí se tam vejít hodně poutníků. Ptáme se, zda si na terase můžeme odpočinout. Odpočinek probíhá vleže na karimatkách a bez bot – narovnají se záda a odpočinou si nohy.

Astorga je město výborné čokolády, a tak i když na ní nemáme chuť jí Hela kupuje – později přišla vhod. V Astorze trochu bloudíme. Sešli jsme totiž ze značené cesty, podívat se na katedrálu a proti ní stojící arcibiskupský palác, který postavil slavný španělský architekt Gaudi. Ptáme se na cestu místních, ale plno lidí neví o čem mluvíme. Přesto se konečně dostáváme na značenou cestu. Astorgou končí paramo a začínají se objevovat Leonské hory se sněhem na vrcholcích. Jdeme stále vytrvale a doufáme, že do sněhu snad nebudeme muset. Nacházíme alberque v Santa Catalina de Somoza.

29. dubna 2009 - ušli jsme 27,8 kilometrů

Jdeme dál normálním tempem. Nyní už vytrvale stoupáme. Procházíme vesnicí El Ganzo. Jestliže Santa Catalina byla ve výšce 975 metrů, tak Rabanal del Camino je už v 1150 metrech. V Rabanalu si dáváme tzv. bocadillos, což je asi 30 centimetrů dlouhá bageta, rozpůlená a obložená. Jsme často unaveni a tak dost často odpočíváme. Potom konečně vcházíme do Foncebadonu, kde nás vítá uprostřed cesty ležící pes velký jak tele. Ale nevšímá si nás. Na poutníky je zvyklý. Hned na kraji obce, kterou tvoří několik domů a několik zřícenin domů, je alberque, takže okamžitě do ní. Tu vede ne „signora“, ale, jak se sama označuje „madre“, starší paní, která s každým prohodí slovo. Má tam i malý krámek. Vaří tu všechno možné i nemožné. Po podlaze, která je kamenná a na kterou poutníci samozřejmě vstupují ve svých botách, leze roční batole; poutníci si s ním příležitostně hrají.

Zde zase chvíli odpočíváme a před odchodem kupujeme chleba se sýrem. Madre ukrojí nožem dva velké krajíce chleba, nejprve je prolije olivovým olejem a pak proloží ručně krájeným sýrem. Po odpočinku jdeme dál k vyhlášenému Cruz de Ferro. To je kovový kříž na vysokém kamenném podstavci, kde každý z poutníků odloží kamínek, symbolicky tak odkládá své hříchy. Kříž už stojí na pěkném pahorku... Odkládáme svůj kamínek, necháme se vyfotit a jdeme dále na Manjarin. To je vlastně jeden obydlený dům, který slouží poutníkům jako velmi jednoduchá alberque a má jí vést „poslední templář“. Přicházíme tam v době siesty, takže „posledního templáře“ bohužel neuvidíme. Podle průvodce teď začne sbíhání do obce El Acebo.

30. dubna 2009 – ušli jsme 39, 1 kilometrů

Ráno silně mží, ale jak slézáme níže a níže, zjišťujeme, že jsme vlastně v mracích. Postupně se otevírají překrásné výhledy. Jdeme po úbočích hor, ty jsou porostlé převážně bílým a žlutým janovcem, ještě níže se objevuje množství krásně kvetoucích keřů, které neznáme. Scházíme do městečka Molinaseca, což je krásné městečko pod oněmi krásnými kopci. Krásná je ta stará část města, kterou procházíme. Staré domy, krásné zahrádky. Je to však městečko malé a tak ho celkem rychle procházíme směrem na Ponferradu. To už je velké město.

Nacházíme alberque, necháváme si dát razítko do credentialu, rozbalujeme karimatku a před vchodem odpočíváme. Poak si procházíme krásné, středověké templářské město, hradby, hrad, kostely, ale i fontány a hlavně bar. A opět boccadillos, čaj, horká čokoláda a fresh juice z pomerančů. Dalším cílem je Cacabelos, kde se chystáme přespat. Protože je alberque uzavřená, musíme pokračovat v chůzi ještě dalších sedm kilometrů do města Villafranca del Burzo. Usínáme úpně hotoví, ráno budem vstávat v sedm.

1. května 2009 - ušli jsme 30,5 kilometrů

Přes Villafrancu se vlečeme hlemýždím tempem, Hela se musí rozejít. Cesta vede překrásným údolí řeky Valcary. Tedy překrásným – je třeba si odmyslet dálnici, která jde nad námi, občas jí podcházíme a někdy se od ní i vzdalujeme. Dále je třeba si odmyslet paralelní silnici s dálnicí. Přesto je to údolí překrásně. Potkáváme i plno rybářů, kteří se řekou brodí a asi loví pstruhy. Protože se jde kolem řeky, není ani žádné větší stoupání či klesání, zkrátka jde se dobře. V Hereiras začíná stoupání, které končí na Cebreiro. Teď se bude jen stoupat a podle průvodce dost razantně. Pohledy na hory jsou překrásné: všude množství vřesu, který je zde asi přes 3 metry vysoký. Jak na něj padá slunce pod různými úhly mění se i jeho barva. No úžasné! Potkáváme stáda krav, vyhýbáme se kravincům, stále stoupáme. Takhle to jde až do Cebreira, což je výletní místo, kam vede silnice a protože je volný den, je zde plno turistů. Městečko je přeplněné, bary narvané. Proto spíme v místnosti pro 40 poutníků.

Další vyprávění o pouti do Compostelly najdete tady:

První díl

Další díl vyprávění o pouti na vás čeká už v pátek 5. června.