Markýz de Sade: zvrhlík nebo bořitel předsudků?

Zdroj: Oficiální zdroj

2. června 1740 se narodil šlechtic, spisovatel, filozof a sexuální sadista Markýz de Sade.

Málokdo má to štěstí, aby jeho jméno obohatilo celosvětovou slovní zásobu pojmem, který každý zná. Otázka je, a na tu už nikdo odpovědět nemůže, jestli by markýz de Sade byl zrovna na tohle pyšný. Jestliže však sadismus označuje sexuální potěšení ze způsobování bolesti druhému a sadista přeneseně znamená násilník, pak se francouzský šlechtic, z jehož příjmení tyhle pojmy vznikly, nemůže divit. V jeho životě i díle je násilí a sexu, přesněji řečeno - násilí při sexu, na rozdávání.

Zdroj: Oficiální zdroj

Zhýralý život za zdí

Markýz de Sade je přesně tou osobností, o které už snad každý slyšel, ale málokdo o něm něco ví. Nedá se přitom říct, že by zrovna on byl tím zvrhlým monstrem, před kterým utíkaly ženy a dívky (a občas i muži) celé Francie. Jsme v druhé polovině 18. století, kdy zemi vládne rokoko, a orgie, kterým se Donatien Alphonse Francois, markýz de Sade, jak zní celého jeho jméno, s chutí oddával, patřily k oblíbeným kratochvílím tehdejší smetánky. Manželství se ve vyšších kruzích bralo jen jako pozlátko a zásoby mladých dívek pro mocné a bohaté, stejně jako nabídka nevěstinců ochotných splnit doslova každé přání, byly nevyčerpatelné. I král Ludvík XV. s chutí využíval přítomnost několika děvčat, které mu - řekněme rovnou na lůžko jeho ložnice - dodávala oficiální milenka madam de Pompadour.

Cesta k nesmrtelnosti

Proč se tedy markýz de Sade, který zas o tolik nepřevyšoval tehdejší zvyky, stal symbolem zvrácenosti? Pomineme-li, že to občas opravdu přehnal, jeho velkým prohřeškem, který daleko víc než chování porušoval tehdejší tabu, bylo, že o tom začal otevřeně psát. Když k tomu připočteme nenávist, kterou k němu cítila vlastní tchyně, její nezměrnou zášť spojenou s posedlostí zetě zničit a dostat za mříže, měl markýz de Sade k nesmrtelnosti a čítankám pro dospělé cestu otevřenou.

Zdroj: Oficiální zdroj

Jaké jsou nejpozoruhodnější momenty života muže, který ze 74 let života rovných 32 proseděl za mřížemi?

Život bez lásky

Možná by se jeho život ubíral jiným směrem, kdyby si po skončení sedmileté války (1757 – 1763), jíž se jako poručík Královské pěší gardy zúčastnil, vzal ženu, kterou miloval. Jenže její otec rozhodl jinak. Vnutil mu její starší sestru, bigotní křesťanku, jejíž bezmezná oddanost manželovi byla o to větší, čím menší vzrušení k ní on cítil. A skandály, které nerovné a nudné manželství vždycky podněcuje, na sebe nenechaly dlouho čekat.

Skandály jak na běžícím pásu

Ten první byl možná zajímavý pouze tím, že přišel jen pět měsíců po svatbě, tedy v říjnu 1763. Na policii se obrátila prostitutka se stížností, že ji jistý mladý pán proti její vůli bičoval. Několikadenní žalář by ani možná nestál za řeč. Daleko důležitější bylo, že policie mohla založit spis s jeho jménem. Netušila, jak moc se během příštích let složka rozšíří.

Bylo dopoledne, Velikonoční neděle roku 1768, když se z domku nedaleko Paříže sešplhala po rozřezaných prostěradlech šestatřicetiletá nezaměstnaná pradlena Rosa Kellerová. Kdyby pár hodin před tím věděla, co si pod výdělkem má představit, asi by na markýzovu nabídku nikdy nekývla. Takhle, alespoň jak později tvrdila u soudu, skončila nahá přivázaná k posteli, do krve zmrskaná březovým proutkem, s ranami, do nichž markýz s rozkoší kapal horký vosk. Z vězení se dostal až na podzim, na přímý rozkaz krále.

Paříž musel opustit. Žil na svém zámku La Coste a sekal jakž takž latinu. Což, přeloženo na tehdejší mravy vyšších vrstev znamenalo, že nic z toho, co prováděl za zdmi paláce, se nedostalo k cizím uším. Událost, která měla předchozí skandály překonat, přišla až o čtyři roky později.

Zdroj: Oficiální zdroj

Mezi životem a smrtí

Bylo léto roku 1772, kdy se v přístavním městě Marseille objevil markýz se svým věrným sluhou. Sluha, jako přímý aktér rozličných radovánek, věděl, čím pána potěšit, a objednal několik mladých děvčat. Bič, ten věrný společník, by snad ani tolik nevadil. Horší to bylo s podáváním kantaridinu, viagry středověku, známějšího pod názvem španělské mušky. Jiné prameny uvádějí arzén, ale ono je to jedno. Zkrátka dámy se malinko předávkovaly a obvinění z pokusu o otrávení bylo na světě. A když se k tomu přidalo i podezření ze sodomie (starší termín pro orální a anální sex), což byl v té době horší zločin než vražda, nevypadalo to s markýzem vůbec růžově.

Raději utekl do Itálie, zatímco soud ho odsoudil k trestu smrti a v nepřítomnosti symbolicky sťal hlavu jeho figuríně.

Ze svobody na jihu Evropy se ale neradoval příliš dlouho. Nenávist tchyně ho dohnala až sem a její kontakty způsobily další zatčení. Podle její představy měl být markýz na náklady rodiny tiše a nenápadně vězněn až do smrti. Po několika měsících se mu však podařilo utéct a od té doby střídá svobodu s vězením stejně tak často jako mladá děvčata. Trest smrti mu byl sice zrušen, ale smrt mu hrozila vlastně neustále. Naposledy od rozzlobeného otce jedné z příliš mluvných služebných. Zbraň, kterou si přinesl, však selhala.

Román jako orgie

Asi nejdůležitějším obdobím uprostřed vězeňských zdí byl jeho pobyt v Bastile. Tady, někdy v roce 1785, začal psát své stěžejní dílo 120 dnů Sodomy, ve kterém velmi otevřeně popisuje čtyrměsíční násilné orgie spojené s méně i více představitelnými sexuálními praktikami prováděnými na obou pohlavích. Román od té doby inspiroval spoustu umělců. K nejznámějším a - jak jinak - nejskandálnějším  patří film režiséra Piera Paola Pasoliniho Saló aneb 120 dnů Sodomy.

Zdroj: Oficiální zdroj

Pozoruhodné je, že zatímco v sexuální oblasti se násilí – ať už coby autor nebo aktér – v žádném případě nevyhýbal, v politice ho neuznával. Byl odpůrcem státního teroru i trestu smrti, možná i proto, že v době francouzské revoluce patrně jen administrativní chybou unikl gilotině.

Blázen a děvčátko

Po nástupu Napoleona k moci byl už stárnoucím obézním mužem, kterému zbývalo pár let života. Za vydání provokativních knih Justina a Julietta byl znovu (pokolikáté už?) zatčen, na intervenci rodiny pak raději převezen, nebo spíš uklizen, do ústavu pro choromyslné v Charentonu na jihovýchodním předměstí Paříže. Ale nebyl by to de Sade, aby si ani tady nezačal milostný poměr s třináctiletou Madlenkou, dcerou jednoho ze zaměstnanců. Vztah trval čtyři roky, až do markýzovy smrti v roce 1814. Čtyřiasedmdesátileté tělo muže, kterého jedni kritizují za perverzi a násilné sklony a druzí naopak vnímají jako bořitele přetvářky a pokryteckých předsudků, pochovali jihozápadně od Paříže.

Zdroj: Oficiální zdroj

Co nespálil čas

Co kromě několika dochovaných a vydaných knih, které šokovaly během jeho života i dlouho po něm, ještě napsal, se už nikdy nedovíme. Syn všechny jeho nepublikované texty i rozepsané rukopisy (v jednom případě dokonce několikasvazkové dílo) pro jistotu spálil. Na takovou pověst, jakou si markýz de Sade stačil vybudovat, jsou však všechny plameny světa krátké.