Pouť do Compostely – deník, díl 3

I v dnešní uspěchané době se najdou lidé, kteří se odváží podniknout výpravu ve stopách středověkých poutníků.

Odvahu zúčastnit se této poutě našlo i spousta Čechů. Jak taková pouť vypadá? Co poutník cítí a jak se vypořádává s nástrahami cesty i sám se sebou? Se svými zkušenostmi se formou deníku svěřili manželé Oldřich a Helena Tichých, kteří je absolvovali nedávno. Píše pan Oldřich Tichý.

2. května - ušli jsme 37 kilometrů

V 6:30, ještě za tmy, jsme vyrazili na cestu. Máme čelovky, takže vypadáme trošku jako blázni. Jdeme po lesní cestě, občas blikneme baterkou, začíná svítat nad vrcholky hor. Je to krása. Stoupáme na horu Sv. Rocha - je zde socha poutníka, nahrbeného a kráčejícího proti větru. Procházíme zemědělské vesničky, jsou poloprázdné a jsou vždy cítit dobytkem. Nikde žádný obtěžující potulný pes, na které průvodce doporučuje jít s holí. Psi se většinou válejí uprostřed cesty, pokud možná v kravincích, či jiné psí lahůdce a ani po nás neotočí oči.

Pak přichází prudké stoupání. Objevuje se vřes všech možných odstínů, janovec žlutý i bílý a nějaký žlutý bodlák, krása na všech stranách. A tak pomalu scházíme do městečka Tricastela. Je po 12 hodině, takže chceme něco k jídlu. Bohužel jídlo zde dávají až od 13 hodin, takže buď čekat nebo jen boccadillos nebo jejich rychlovky. Takže si dáváme gambas na česneku a oleji, jsou tam i feferonky. Krátký odpočinek, pak rozejít nohy a jsme na rozcestí. Buď doleva na Samos, což je novější cesta a jde se tudy hlavně kvůli klášteru v Samosu, nebo doprava po klasické a původní cestě na Sant Xil. Tudy se ale musíme dostat až do Sarrie, což je ještě slušný kus cesty.

Ani se dlouho nerozmýšlíme a jdeme klasickou původní trasu přes Sant Xil. Opět jdeme přes opuštěné vesničky nebo vesnice se 2-3 obyvateli. Stoupáme dost příkře k nějakému prameni. Je krásně obložen kameny, jsou udělány bazénky na zchlazení nohou, sedačky na odpočinek. Doplňujeme vodu a dochází nás 2 Španělé. Zapředeme hovor a zjišťujeme, že do Sarrie to máme ještě 14,6 kilometrů a to už máme v nohách nějakých 23 kilometrů. Takže co zbývá? Jít a jít a jít! Takže jdeme a jdeme a jdeme…Příchod do cíle je jako zázrak.

3. května – ušli jsme 32, 7 kilometrů

Vstáváme před sedmou. Jdeme přes město a pak skrz vesničky. Zase kopce, ještě i vřes, ale mnohem méně než na horách, hodně janovce, rozkvetlé jabloně, prastaré duby. Kde to jde, tak vždy cestou doplňujeme vodu – prameny, fontány, bary. Ráno, když jsme vyšli ze Sarrie, byla mlha, ale kolem desáté se rozpustila a je zase krásný slunečný den, ochlazuje nás občas svěžejší vítr. Začínají se objevovat typické galicijské sýpky. A cesta vede po kopcích, úbočích a to až do Portomarinu.

To je zase jednou větší městečko, leží u přehrady, takže je k němu dost srázný sestup. Do Portomarina vcházíme přes dlouhý most, pak po schodech a jdeme rovnou k náměstí, kde jsou otevřené bary a restaurace. Po obědě stoupáme opět do kopců až 620 metrů vysokých. Jsme unaveni, ale nic jiného než jít dál už nejde. Začínají se objevovat patníky, kde je napsáno, kolik nám ještě chybí do Santiaga. Cestou je sice otevřená alberque, ale ne na spaní. Jen na toaletu, sprchu, uvařit si taky lze, ale pak se musí dále. Konečně docházíme do alberque, kde lze přespat. Je to v Hospital de la Cruz.

4. května – ušli jsme 39,2 kilometrů

Ráno se žena probouzí celá nateklá, asi reakce na chobotnice, které včera jedla. Stejně ale vyrážíme na cestu. Hned od začátku se jde do kopce a po chvíli zase z kopce. Na obzoru se objevuje množství větrných elektráren, nějak nám nevadí. Docházíme do Lameiros, kde je velká vzácnost - starý kamenný kříž. Jeho podstavec je vyzdoben lebkami, hřeby, trnovou korunou, kladivem a kleštěmi jako mučícími nástroji. Na kříži je z jedné strany ukřižovaný Ježíš a z druhé strany Maria s dítětem. Poblíž stojí obrovský a asi i velmi starý dub. Je to místo s atmosférou, ale popsat se to nedá. Okukujeme, vyfotíme a jde se dál. Lidi, kromě poutníků, nepotkáváme, bar výjimečně, ten je pak v obležení poutníku. Nyní nás čeká další větší město – Melide. Do města musíme přes komerční zónu, což je vždy velmi otravné. Ale tady jsou cestou pomníky padlým, dle Hely padlým křižákům, ale ruku do ohně bych za toto vysvětlení nedal. Ještě v komerční zóně leží vedle silnice mrtvý osel.

Asi se tu potuloval a srazilo ho nějaké auto. To už tady není. Nějak mi vadí, že zvíře nechají u silnice, už je nadmuté. No jdeme dál a míříme do vyhlášené pulperie, kde mají být nejlepší pulpos (chobotnice) v celém Španělsku. Nacházíme, vcházíme a žasneme. Jde o sál velikosti tělocvičny, hned vpravo za vstupními dveřmi jedna lavice, u které chlap vaří a porcuje ty vyhlášené chobotnice. Jo, abych nezapomněl. Tyto chobotnice se jí z kulatého prkénka. Dále jsou jen dlouhé stoly v několika řadách a u nich lavice. Po zemi se válí odpadky a piliny. Něco spadne, zasype se to pilinami. Jsou tu především místní, ale i pár poutníků. Také oni mají v průvodci upozornění na tuto vyhlášenou pulperii a již se krmí. Bohužel zjišťujeme, že nic jiného se tu neservíruje a tak po ranní příhodě s alergickou reakcí raději odcházíme. Musíme ujít ještě asi 11 kilometrů, takže dnes zvládneme skoro čtyřicítku!

Cesta z Melide se příliš neliší od cesty do ní. Jen přibývají eukalypty. Ne, že by to tam nějak omamně vonělo, ale cítit jsou a lépe se tam dýchá. Některé eukalypty jsou asi hodně staré, ale všechny krásné. A jde se dál, z kopce do kopce, po slunci, ve stínu. Už toho začínáme mít oba dost, když tu procházíme vesnicí či městečkem Boente a vidíme šipku s cedulkou – „zde dostanete razítko“. Šipka míří do kostela a tak vcházíme, asi do sakristie. V lodi v lavici sedí starý kněz, vstává, když vejdeme, vítá nás podáním ruky, ptá se, odkud jsme, jak se nám jde. Dává nám razítko do Credentialu a nabízí obrázek Svatého Jakuba, jemuž je kostel zasvěcen. Jdeme dál, dle plánu musíme přejít ještě dva kopce. To znamená na ně vylézt a také z nich slézt, což bývá někdy namáhavější než na ně vylézt. A právě takové slézání nás čeká. Dole je konečně alberque v Ribadiso da Baixo. Je to nějaký opuštěný klášter přestavěný na alberque. Leží u říčky a je to tu moc pěkné.

5. května – ušli jsme 37, 3 kilometrů

Po snídani vyrážíme. Nejprve zahřívací kopec a pak už to jde samo. A zase prázdná, minimálně obydlená krajina, nikde žádný bar, je docela chladné ráno. Když ujdeme asi 8 kilometrů, konečně se objevuje bar. Sledujeme patníky, které tady ukazují, kolik zbývá do Santiaga. Krom toho ukazují, v které provincii se nacházíte. Prošli jsme z provincie Kastilie, do provincie Galicie a nyní jdeme v provincii La Coruňa. Cestou jsou čím dál častější eukalyptové háje.

Kraj zase dost liduprázdný, nebo se možná trasa pouti obydleným územím vyhýbá. Před Labacollou se jde dlouhý kus na slunci, vzduch se ani nehne, voda ubývá a nakonec se rozhodneme, že skutečně zůstaneme v Monte Gozo. Také proto, že tam je jistota přespání v alberque. Je zde totiž postavena zcela moderní alberque k poctě návštěvy papeže Jana Pavla II. Tento kolos pojme více než 500 poutníků! Nad obytnými domy pro poutníky je monument, který leckdo zatracuje, ale nám se docela líbil, hlavně vlisy na bocích. V kapli nad komplexem si dáváme razítko do Credentialu a jdeme do oploceného komplexu. Dostáváme postele, jdeme se ubytovat. Santiago je na dohled – 4,5 kilometrů, ale věže katedrály ještě nevidíme.

Kuchyňka je plná mladých Němců, vaří si všichni dohromady špagety v asi sedmilitrovém hrnci. Na pokoji spíme s mladou Estonkou a Holanďankou. Ty jdou cestu celou, až ze St. Jean Pied de Port, ale ani nevypadají na to, že ušly skoro 800 kilometrů…

Další vyprávění o pouti do Compostelly najdete tady:

První díl

Druhý díl

Další díl vyprávění o pouti na vás čeká už ve středu 10. června.