Pouť do Compostely – deník, díl 4

I v dnešní uspěchané době se najdou lidé, kteří se odváží podniknout výpravu ve stopách středověkých poutníků.

Odvahu zúčastnit se této poutě našlo i spousta Čechů. Jak taková pouť vypadá? Co poutník cítí a jak se vypořádává s nástrahami cesty i sám se sebou? Se svými zkušenostmi se formou deníku svěřili manželé Oldřich a Helena Tichých, kteří je absolvovali nedávno. Píše pan Oldřich Tichý.

6. května 2009 – ušli jsme 26,5 kilometrů

Vstáváme na budík v 6.30. Jde se z kopce a tak tomu bude skoro celou cestu do Santiaga de Compostela. Jdeme kolem silnic plných aut a kamionů – je všední den a do práce musí i Španělé. Podcházíme dálnici, procházíme okrajové nové čtvrti a posléze vcházíme do starého města.

Uličky jsou úzké, takže přes vysoké staré domy stále nevidíme katedrálu. Ta se objeví náhle, šipky nás přivedly na náměstí za ní. Vstupujeme s batohy – je to normální, je to cíl poutníků a ti všichni si nesou batohy se vším, co k pouti potřebují. Blízko katedrály vrážíme do dost nóbl baru a tentokrát si nedáváme jen tak něco, ale velkou kompletní snídani. Obnáší dvě volská oka, dva plátky slaniny, jednu malou housku, croissant a kávu. Po vystání krátké fronty dostáváme vysněné potvrzení o tom, že jsme pouť absolvovali. Potom se potulujeme kolem katedrály, prohlížíme krámky, navštěvujeme informační centrum s požadavkem na autobusové spojení z Finisterre do Santiaga a bereme si plánek Santiaga. Hned po mši se vydáváme na další pouť, tentokrát Na konec světa. Po celkem krátké době jsme z města venku a zase kopce, klesání, obce, pole, kytky u baráků, lesy, eukalyptové háje.

Příroda je tu pěkná. Vyšli jsme vlastně po 13 hodině a před sebou máme 20 kilommetrů. Chvílemi máme problémy s vodou, je teplo a musíme dost pít. Jde to tak daleko, že u jedné vily prosím sekáče trávy o vodu. Konečně jsme nahoře a zde vidíme krásně udržovaný, kamenem obložený pramen. Pak sestupujeme, jsme unaveni, a na patnících odpočítáváme, kolik nám zbývá do města Negreiro, kde chceme přespat. Alberque je plná, takže musíme spát před ní, jen tak – venku.

7. května 2009 – ušli jsme 33 kilometrů

Na cestu vyrážíme za tmy asi v 6,15. Značky samozřejmě nevidíme, hledáme je za pomoci malé baterčičky. Brzy vcházíme na lesní cestu a můžeme jen mluvit o štěstí, že jsme si nic nepodvrtli. Postupně svítá, je zataženo a mlha. Z ní ční dolní části stožárů větrných elektráren, kterých tu je víc a stále víc. Občas se dole mihne i točící se vrtule. Rozkvetlé louky jsou občas plné černobílého skotu, zkrátka malebnost sama. V řídkých obcích kvetou azalky, ale i janovec žlutý i bílý. Také vřes se tu objevuje, ale už je stejné velikosti jako u nás, ne v obrovských keřích jako kolem Cebreira. Na obzorech kopce, na nich lesy větrných elektráren. Co zde není skoro vůbec vidět, to jsou děti v obcích. Několikrát jsme šli kolem škol, ale vždy v městečkách, v obcích jsme děti nikdy neviděli. Ono dokonce vidět člověka mladšího 30ti let je v těch malých obcích rarita.

Musíme ujít asi 33 kilometrů do vesnice Olveiroa, protože jít dál znamená buď přespat venku nebo ujít dalších 20 kilometrů. A tak jdeme a jdeme. Nakonec jsme k alberque přišli už před 15 hodinou, takže máme čas ještě na malou hostinu.

8. května 2009 –ušli jsme 35 kilometrů podle map, ale reálně asi 39 kilometrů s blouděním

Nastal poslední den poutě. Vstáváme v 6,15, je tma, ale s tím jsme počítali. Takže ještě večer, po opulentní večeři, jsme se byli podívat, kudy vede cesta ven ze vsi. Krom toho před námi vyšli a jdou ještě čerstvější poutníci s čelovkami. Vidíme je před sebou blikat a tak ani moc nehledáme cestu naší minibaterčičkou. Tak jdeme asi tak 1,5 kilometru, když náhle vidíme, že se „čelovky“ otočily a jdou proti nám. Když je potkáváme, sdělují, že všichni jdeme blbě a musí se zpět. Jdeme kolem větrných elektráren, kterých je tu velké množství. Moc nás neruší, ale když se k nim dostáváme asi tak na 300 metrů, je jasně slyšet hluk řezaného větru vrtulí.

Ubývá eukalyptů, více se objevují holé skály. Další odpočinek si dovolíme až před městečkem Cee, na mezi a na větru. Dojídáme zásoby, větráme nohy a pak hurá do Cee. Je to přímořské městečko, ale moře pořád ještě nevidíme. Potom se objeví a je nám jasné, proč až nyní. Okolo jsou dosti vysoké kopce a útesy, uvnitř barevné domky, na moři zase barevné lodičky a všude poklid – možná také proto, že se blíží siesta. Z městečka opět stoupáme. Konečně městečko Finisterre. Je to přímořské, lázeňské městečko, ale je vidět, že je tu více turistů než místních. No, na Konec světa (jak zní překlad slova Finisterre) se to také sluší. Nechápeme, proč to tady bylo považováno za konec světa, všude vidíte pevninu a nikde šíroširý oceán. Ale asi je to způsobeno tím, že my víme, jak to s tím světem je a naši předci neměli ani tušení.

Po získání razítka se vracíme do Santiaga. Cesta autobusem trvá asi 3 hodiny.
 

Předchozí díly vyprávění o pouti do Compostelly najdete tady:

 První díl

Druhý díl

Třetí díl

Poslední díl deníku přieneseme v úterý 16. června.