Strávil deset let v pekle gulagu. Plánuje návrat do pekla

Neuvěřitelně strastiplný život prožil 84letý Pavel Tunák z Ostravy. Prakticky za každého režimu okusil jen to nejhorší zacházení.

Za války padl Pavel Tunák do rukou gestapa, po válce ho Rusové odvlekli do gulagu, a po návratu do vlasti skončil v komunistickém vězení.

I přes všechno peklo, kterým v Rusku prošel, má dnes jedno jediné přání - vrátit se ještě do míst, kde v nelidských podmínkách prožil deset let nucených prací.

“Chtěl bych ještě vidět, jak to vypadá v místech, kde stávaly gulagy, kterými jsem prošel, jak se to tam změnilo. Je to moje veliká tužba,“ říká Pavel Tunák, který je dnes jedním z posledních žijících lidí, kteří prošli gulagem.

“Na severní Moravě jsem úplně poslední, už rychle vymíráme. Na mnoha z nás se projevila ta strašná dřina, a ty podmínky, kterými jsme tam prošli,“ pokyvuje hlavou muž, který se do gulagu dostal jen proto, že za války hájil svůj holý život. Postřelil při tom ruského partyzána.

Gestapo a pak gulag

“Všechno to začalo tím, že jsem za války odmítl nastoupit na nucené práce v Ružomberoku na Slovensku. Za to mě sebralo gestapo. Strávil jsem několik měsíců ve vězení a od transportu do koncentráku mě zachránily jen známosti. Němci mě však jen tak nepustili, dali mi pušku a poslali mě hlídat mauzoleum Andreje Hlinky. A když na něj zaútočili ruští partyzáni, zastřelili mého kamaráda a sám jsem dostal tři kulky, bránil jsem se a postřelil jednoho z partyzánů. On to přežil, ale jakmile nás osvobodila Rudá armáda, soud NKVD mě ve vykonstruovaném procesu odsoudil na deset let nucených prací v Rusku,“ popisuje Pavel Tunák.

Následoval okamžitý transport v dobytčím vagonu. Vězni v nich jeli mnoho dnů bez jídla i vody, mnoho lidí zemřelo už cestou. Ti přeživší byli okamžitě po příjezdu do gulagu nahnáni na otrocké práce.

“Pracovali jsme například na opravě přístavu Murmansk, pak různě v lesích při těžbě dřeva, v uhelných dolech na Kamčatce, prošel jsem několika tábory, všude to bylo strašné. Šikana od ruských vojáků, hlad, tvrdá práce, prakticky bez hygieny a zdravotní péče, všude štěnice, blechy, nemoci, pořád někdo z kamarádů umíral, a my ho ani nemohli pohřbít, prostě se odtáhl za bránu, a nechal se sežrat zvěří,“ popisuje podmínky v gulagu Pavel Tunák.

Záchrana přišla z Izraele

Utéct bylo nemožné. “Jeden devatenáctiletý kluk jen uklouzl a spadl z náspu, na kterém jsme pracovali, okamžitě ho zastřelili, a to vůbec nechtěl nikam utíkat,“ líčí Tunák. “Nejhorší ale byly až šedesátistupňové mrazy. To některým vězňům omrzly nohy tak, že pak z bot vytáhli jen pahýl nohy, chodidlo zůstalo uvnitř, to bylo otřesné,“ vzpomíná muž, jehož zachránili agenti izraelské tajné služby Mosad, kteří hledali švédského diplomata Raula Wallenberga.

“Dostali se do tábora v přestrojení za vězně a hledali ho, přičemž si od nás vzali lístky s našimi jmény. Prozradilo se tak, že Rusové drží v zajetí tisíce zahraničních občanů, takže Sovětský svaz pak musel kvůli nátlaku některé propustit. Jako zázrakem jsem byl mezi nimi, a vrátil jsem se po deseti letech domů,“ říká Pavel Tunák, který však zanedlouho skončil v ostravské věznici, protože promluvil o poměrech v sovětských táborech.

“A to jsem zdaleka neřekl všechno. Za hanobení spojeneckého státu jsem přesto dostal čtrnáct měsíců. Někdy si říkám, že všechny ty hrůzy, co jsem prožil, byly tak neuvěřitelné, že mě napadá, jestli to vůbec byla realita. Ale bohužel byla,“ říká neuvěřitelně vitální Pavel Tunák, který dnes tráví spokojený důchod v rodné Turzovce na Slovensku.