PŘÍBĚH: Stoletá fanynka žije fotbalem, miluje Rosického

Nevynechá žádný zápas reprezentace, sleduje českou i anglickou ligu a další zahraniční soutěže.

Nejskalnějším sportovním fanouškem v celé republice je skoro jistě Anna Bartová z Ostravy-Poruby. Její naprostá oddanost sportům všeho druhu totiž trvá už celých sto let.

"Miluju sport už od narození. Sleduju v televizi všechny sporty kromě těch silových jako je box. Já sportem přímo žiju a nejraději mám fotbal a Tomáš Rosického, toho zbožňuju," říká žena, která před pár dny oslavila úctyhodných sto let.

Sleduje i přestupy hráčů a je přesvědčena, že se to strašně přehání s penězi za přestupy i platy.

"Můj brácha hrál za Baník Ostrava, tenkrát to ale ještě byla SK Slezská, takže jsem zamlada chodila fandit na stadiony a fandila jsem jako hrom. Teď už mám jenom tu televizi. Naštěstí mi děti pořídily sportovní kanál, tak se pořád dívám na sport, já tím žiju,“ přiznává s nadšením Anna Bartová.

Když Baník před několika lety získal titul, fandila jako divá. A říkala jsem si, že nemusí mít pořád navrch jen pražské kluby. Zatím se to nepovedlo...

"Mrzí mě, že se Baníku moc nedaří, dobří hráči odcházejí, a mladí se teprve musejí sehrát. Největší zlo ale ve fotbale dělají peníze. Točí se jich tam moc. Hráči mají moc peněz, všichni by se měli uskromnit, protože pak nevědí, co by roupama dělali. Reprezentace se nám kvůli toho taky rozpadla, když Ujfaluši a spol. dělali voloviny, a to už by mohli mít rozum,“ komentuje dění v současném fotbale stoletá babička.

Starosti si však nedělá jen s fotbalem, sleduje bedlivě i situaci ve Formuli 1.

"Odchod těch týmů by nebyl dobrý, soutěž už nebude tak dobrá, a nebude ani tak přitahovat lidi. Už to není ono, jak ten Schumacher odešel, to byl tahoun. A škoda i jeho bratra Ralfa, ten taky jezdil dobře, měl více trénovat. Fandím sice Alonsovi, ale nejede mu to tak, jako Schumacherovi, ten byl jenom jeden,“ říká znalecky Anna Bartová.

Přestože jako fanynka je k nepřekonání, sama nikdy nesportovala. "My jsme byli chudá rodina a na sport jsme neměli čas ani peníze. Nevlastní otec byl železničář a k ničemu mě nevedl. Jakmile jsem měla čtrnáct let, tak mi dal kopačky z domu, a poslal mě do služby. A to jsem se dobře učila, i paní učitelka za otčímem byla a prosila ho, aby mě nechal studovat,“ vzpomíná Bartová.

Ještě víc ale sportovní prababičku mrzí, že ani nikdo z jejích příbuzných není sportovec. A to měla dvě děti, čtyři vnoučata, osm pravnoučat a jedno prapravnouče.