Proč Německo prohrálo II. světovou válku? Kvůli chybě z 18. století

Zdroj: Oficiální zdroj

Na začátku roku 1942 se zdálo, že Německo je nezastavitelné. V zimních měsících sice ještě postávalo nečinně před Moskvou, ale na jaře rozjelo ničivý stroj války.

Postup na ropná pole Kavkazu se dařil, Rommel drtil Brity v Africe a Mannstein se zmocnil v krvavé bitvě Sevastopolu.

Na konci roku však vše už vypadalo úplně jinak: drtivé porážky u El Alamejnu a Stalingradu znamenaly začátek konce Třetí říše. Jak k tomu mohlo dojít?

Historik odpovídá

Na tuto otázku hledá odpověď americký historik Robert Citino v knize Smrt Wehrmachtu, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Jota. Spisovatel v rozsáhlé pětisetstránkové knize analyzuje všechny důležité události roku 1942. Nejvíc pozornosti věnuje dvěma klíčovým operacím – operaci Blau a operaci Theseus.

Na rozdíl od většiny současných historiků však nehledá chyby jen u Hitlera a generálního štábu. Za hlavníka pokládá celý systém a tradici německé armády. Přehledně ukazuje, jak jednotlivá tažení vycházela z klasických postupů pruského vojenského umění, jak ho vytvořil Friedrich Veliký.

Pruská tradice vítězí

Ten vytvořil armádu chudého a nevýznamného Pruska tak, aby byla schopná porážet i mnohem silnější nepřátele – ale jen když se válčilo krátkou dobu a pod německou taktovkou. Právě Friedrich přišel s taktikou bleskové války, která dokázala s velkým rizikem dosáhnout cíle, rozdrtit protivníka a pak situaci dořešit diplomatickými cestami.

Tato strategie se podle autora ukázala být zcela nedostatečnou, pokud narazila na dostatečně odhodlaného protivníka, který tento typ boje odmítl. Prusko s ní prohrálo v zákopech I. světové války a pak znovu fatálně selhalo na frontách II. světové války. Armáda stvořená a vedená k rychlým pohybům a ještě rychlejším vítězstvím se zkrátka nedokázala vypořádat s tím, když se situace obrátila.

Zdroj: Oficiální zdroj

Jsem nezávislý velitel a kdo je víc?

Dalším z bodů, které Německu prohrály válku, byla tradice nezávislosti podřízených velitelů. Díky ní se Prusku dlouho dařilo odolávat přesilám v I. světové válce, ale o konflikt později už přinášela značné problémy. Řada německých velitelů (zaslouží si jmenovat především Rommel) trpěla přílišnou iniciativou a agresivním "tahem na branku“. Díky tomu se řada německých generálů ocitla jen na dohled od cíle, aby pak stejně selhala, často proto, že byla odříznutá od zbytku armády.

Posledním bodem, kterému se Citino věnuje, je konflikt pruské vojenské tradice s Hitlerem. Autor přesvědčivě dokazuje, že konflikt mezi diktátorem a generály, k němuž v průběhu války několikrát došlo, byl nevyhnutelný. Střet Hitlera, který chtěl mít vše pevně v rukou, a generálů, kteří uznávali nezávislost podřízených velitelů, zplodil pro Wehrmacht spoustu zlého.