Market Garden: v krvi utopený pokus o rychlé skončení války

25. září 1944 skončila operace Market Garden. Měla otevřít bránu k rychlému vpádu do nacistického Německa. Všechno ale dopadlo úplně jinak.

V září 1944 byli západní spojenci na dostřel od Německa, jejich další postup ale začaly brzdit problémy se zásobováním. O to, kdo jako první překročí hranice samotného srdce zmenšující se nacistické říše, soupeřili dva velitelé, britský maršál Bernard Montgomery a americký tankový George Patton.

Vojevůdce, který by první překročil německou hranici, by získal věčnou slávu. Montgomery byl zřejmě lepší zákulisní hráč, protože si u vrchního velitele spojeneckých operací generála Eisenhowera vyprosil souhlas s ambiciózní operací. Montgomery si od ní sliboval jednak rychlé proniknutí do Porúří, jednoho z průmyslových center Německa, za další si pak myslel, že se i pomocí této operace podaří do Vánoc dokončit boje a porazit nepřítele.

Seskočit a vybojovat mosty

Odvážný plán spočíval v masivním výsadku britských parašutistů do východní části okupovaného Nizozemí. Výsadkáři měli obsadit pět mostů na hlavní silnici spojující Eindhoven a Arnhem a stokilometrový koridor udržet do doby, než dorazí britské pozemní jednotky. Ty v tu dobu byly na belgicko-nizozemské hranici. Výsadková operace dostala krycí název Market, pozemní útok měl vstoupit do dějin pod kódovým názvem Garden.

Ačkoli měli někteří vyšší velitelé o akci pochybnosti, začali se 17. září 1944 snášet první padáky u Arnhemu, Eindhovenu a Nijmegenu. Po nich následovaly kluzáky naložené materiálem, včetně džípů. V poslední vlně se pak snesla na zem hlavní invazní vlna prvního dne.

Na zemi však nastaly problémy. Ačkoli holandský odboj hlásil v oblasti jen druhořadé německé jednotky, skutečnost byla jiná. Například u Arnhemu operovali zkušení tankisté SS, kteří hned přešli do protiútoku. Co ale bylo ještě horší, parašutisté seskočili daleko od cílů svého útoku, protože letci se báli riskovat blízko mostů, kde tušili protileteckou obranu. Invazní jednotky tak musely k mostům, které měly obsadit a udržet, pochodovat. Při tom je zdržovaly davy nadšených Holanďanů, které je vítaly. Úplně nejhorší ale bylo, že pochodujícím i bojujícím vojákům nefungovalo radiové spojení.

Postupně se boje mezi německými obránci a útočícími spojenci rozhořely hlavně u Arnhemu. Některé mosty Němci vyhodili do vzduchu, aby se nedaly použít. Nejblíž úspěchu byli parašutisté u dálničního mostu u Arnhemu, kde dokázali zaujmout pozice na severním předmostí a soustředěnou palbou tam ničili německou techniku.

Zrádné počasí

Spojenci spoléhali na parašutisty z druhé vlny, která měla přiletět 18. září ráno. Letadla se ale kvůli špatnému počasí zpozdila. Když z nich parašutisté vyskakovali, netušili, co je dole čeká. Němci v jednom z ukořistěných kluzáků našli plány operace Market Garden a na druhou vlnu se připravili. Muži na padácích neměli moc šancí přežít.

Šance se snižovaly i parašutistům, kteří seskočili už první den a nyní čelili německým tankům a dělům. Sami měli jen lehké zbraně a kvůli nefungujícímu rádiu jim chyběla vzájemná koordinace. Nejhorší ale bylo, že pozemní jednotky se stále neobjevovaly, ačkoli podle plánu už měly být nablízku. Zpoždění kvůli počasí měli i další parašutisté a životně důležité zásoby. Ty sice dopadly na zem, jenže většina munice, jídla a lékařského materiálu přistála na území ovládaném Němci. Rádiové spojení totiž pořád nefungovalo.

Devatenáctého září se velitel parašutistů rozhodl kvůli bezvýchodnosti situace stáhnout většinu mužů na jedno místo, aby utvořili jednotnou obranu a udrželi se do příjezdu britských tanků. Ty už byly nedaleko Arnhemu. Na své pozici zůstali jen výsadkáři bojující o most u Arnhemu. Sami ale viděli, že jsou v beznadějné situaci. Němci na ně tlačili ze všech stran a jim docházela munice. 21. září jejich pozice dobyly německé tanky a most byl ztracen. Podařilo se však zprovoznit alespoň jednu vysílačku. Výsadkáři tak mohli nasměrovat další výsadky do bezpečnějších míst, protože původně plánované místo dopadu bylo oproti plánu stále pod německým dohledem. Ani to ale nepomohlo. Z 1500 mužů polské parašutistické brigády se ke svým dokázalo dostat jen 200 mužů.

Čtyři dny po prvním výsadku dorazily na dohled parašutistů první obrněné vozy pozemních jednotek. Brzy po nich se dostavily i další posily. Nepodařilo se jim ale probojovat přes řeku, kde se z posledních sil bránily zbytky parašutistů.

Operace končí neúspěchem

25. září brzy ráno utrpení výsadkářů téměř skončilo. Jejich velitel dostal rozkaz stáhnout se. Následující noc se výsadkáři potichu vytratili k řece, kde na ně čekaly evakuační čluny. Ani tady ale problémy při operaci, která byla snad zakletá, nepřestaly. Kruté boje přežilo víc vojáků, než velení čekalo. Za řekou na evakuované tedy čekalo málo vozů. Vyčerpaní bojovníci proto museli po osmi dnech prudkých bojů pochodovat skoro dvacet kilometrů do Nijmegenu po svých. Většina z těch deseti tisíc mužů, kteří během operace seskočili, ale nemělo ani takové štěstí. Zpátky ke svým se jich po evakuaci dostalo něco málo přes dva tisíce. Za řekou zůstalo 1200 padlých a šest a půl tisíce raněných nebo zajatých. Němci ohlásili 1300 padlých a dva tisíce raněných.

Operace Market Garden neuspěla. Naděje na rychlé ukončení války pohasla. Boje trvaly ještě dlouhé měsíce a vybraly si daň v podobě tisíců dalších zmařených životů. Velitel operace maršál Montgomery později ve svých pamětech připsal vinu za neúspěch vrchnímu velení, které nebralo operaci dostatečně vážně, počasí, které zdrželo letadla s parašutisty potřebnými na bojišti a také podcenění síly německé obrany, která se ukázala být mnohem schopnější, než si spojenečtí plánovači mysleli. Montgomery ale také nezapomněl ocenit hrdinství a oběti svých mužů.