Barma je poslední ráj na Zemi

Toto je pravdivý příběh: byl jednou jeden cestovatel, který byl už skoro všude. Nad Bajkalem zíval nudou, do Londýna byste ho nedostali. Tádž Mahal mu přišel fádní a o Asii říkal, že už tam není jediné opravdu romantické místo.

Pak ale našel svůj ráj, který nedokáže vypudit z hlavy, neboť v tom ráji se stále ještě dějí zázraky. Ta magická země se jmenuje Barma.

1. zázrak: Mámivý dech divočiny

Setmělo se. Oheň v otevřeném ohništi, co na něm paní domu před chvílí udělala báječnou večeři, pomalu dohasíná. Vše se noří do tmy. Z kopce nad vesnicí se ozývá mámivé cinkání zvonků z buddhistického kláštera.

Tiše se nadechuji vzduchu, co se v něm mísí vůně čajových plantáží, nekonečných lesů kolem, roztlučených papriček z kuchyně a doutnajícího dřeva. Dlouho jsem měl dojem, že pro cestovatelské labužníky už zlaté časy dávno skončily, že už skoro není možné zažít při putování ten euforický pocit dávných cestovatelů, když se před nimi otevírá cosi fantastického, vzrušujícího, nepoznaného, inspirativního.

Barma mi znovu vlila naději do žil – sedím na dřevěné podlaze patrového domku v divočině, půl dne pochodu od nejbližšího městečka, usrkávám velevzácné pivo a raduji se, že jsem tu.
Bezpočtukrát jsem se v posledních letech přesvědčil o pravdivosti oné poučky, že je nebezpečné vracet se na stará známá místa, neboť jejich atmosféra většinou mezitím zmizí. Ale v téhle zemi to je pořád ještě jinak. Nu ano, občas tu už nějaký náhodný světoběžník přespal, ale to je jedno. Tenhle tichý kout tonoucí ve tmách je jako celá Barma: zázrak. Neboť je to místo, kde je cizinec stále ještě vzácným hostem, s nímž je třeba prohodit pár slov rukama nohama, pohostit ho. A usmát se na něj, znovu a znovu a znovu.

Jsem nesmírně háklivý na to, když někdo o nějaké zemi píše, že je plná úsměvů. Vím totiž, že ve většině případů jde o klišé. Ale tady to klidně napíšu i já: Barma je zázračná země neustálých úsměvů.

Nu ano, a teď asi namítáte: Ale vždyť to je tvrdá vojenská diktatura! Ano, to je, ale lidé s ní dokáží bojovat v duchu buddhismu: je třeba snažit se dosáhnout vnitřního štěstí a harmonie. Pak nakonec náš nepřítel, tedy diktátorští generálové, nemají šanci.

Ohně dohořívají, kráva pod námi otráveně kope do stěn stavení, ze sousedního domku se ozývá tlumený vřískot nemluvněte. Jinak je klid, zázračný klid.

2. zázrak: Zlato, zlato, samé zlato

Ctím svatá místa. Ale nesnáším je. Protože už je většinou dávno znesvětily davy turistů. (Však víte, o čem mluvím, byli jste nedávno třeba v římské Bazilice svatého Petra?!) Ale v Rangúnu se v tichosti skláním před pozlacenou pagodou, která míří vzhůru k oblakům. Protože tady ještě krádež nenastala, tohle místo je opravdu svaté. Nikdo vlastně neví, jak je stavba stará – možná stovky let, možná tisíce. Je to vlastně jedno – do dáli září nejen barvou svého vzácného kovu, ale i energií, kterou ji nabily generace uctivých buddhistických poutníků.

Jsou tu i dnes, přicházejí v tichých zástupech, vyzařuje z nich klid, radost, optimismus. Modlí se v prostých svatyních, procházejí v rozjímání kolem pagody, u svatých soch provádějí rituály, které jsou cizozemcům zcela nepochopitelné. Avšak nikdo se na vás nezamračí, neboť jste tu, a kdo je tu, stává se dobrovolně součástí celého magického díla, který opravdu funguje. Sugesce nesugesce – najednou cítíte, jak se vám do žil vrací energie a jak vás pohlcuje božský, zázračný klid tohoto místa.

A tak to je všude po této zemi: to samé funguje nejen v této pagodě, jedné z nejslavnějších buddhistických staveb na světě, ale i v klášterech mnohem méně nápadných. V polorozpadlých monastýrech na okraji neprostupných pralesů, kde se zkraje dne pohybují ranní mlhou jen mátoživé stíny hladových koček... Ale pak najednou vše ožije, vzduch se naplní zvuky přírody i nejrůznějších náboženských hudebních nástrojů, a vy budete ještě dlouho přemýšlet, že buddhismus byl možná tak úspěšný i kvůli tomu, že se snažil lapit své následovníky na harmonii nejen myšlenkovou, ale i vjemovou.

Zkuste si na chvíli sednout třeba do kláštera na břehu řeky u úpatí posvátné hory. Stařík vám přinese čaj, mnišský novic s vámi prohodí pár vět v lámané angličtině a parta kluků se poté ponoří do spleti klášterních chodeb a ve chvíli, kdy vstoupí otlučeným kamenným portálem dovnitř, z nich přestanou být divocí raubíři, neboť klášter je místo klidu a míru. A všichni vám dávají najevo, že vás vidí rádi, a vy jim to klidně věřte. Opravdu vás rádi vidí. Tohle je prostě Barma.

Mimochodem: buddhismus vlastně není náboženství, je to spíše přístup k životu, to proto se vás nikdo nezeptá na to, zda jste křesťan, žid či muslim. Pokud vás ten magický klid pohltí, tak asi trochu buddhista budete…

3. Zázrak: Vodní svět Jezera Inle

Člověk, jak známo, byl stvořen k životu na souši. Jenže u Jezera Inle si toho tamní lidé nějak nestihli všimnout. Vše je tady na vodě. Domy stojící na kůlech se zvedají z vodní hladiny a zelenina se pěstuje v obrovských plovoucích zahradách připomínajících nekonečné chomáče chaluh pokrývajících vodní plochu. Kdo si chce nakoupit něco k snědku, musí nasednou na loď a vyrazit na trh (plovoucí, samozřejmě). Jen sousedské tlachání tady musí být trochu obtížné, protože zatímco u nás můžete probírat drby u živého plotu, tady je váš plot z vody.

Jedna rada: nesnažte se chlubit se tu znalostmi o národnostním složení Barmy – tenhle kout země je plný nejrůznějších národů a nárůdků, a zrovna u tohoto vodního světa se všechny potkávají. Stačí zajít na jeden z místních (neplovoucích) trhů a trochu se dívat kolem – jedny ženy mají kolem hlavy barevné šátky – a zaposlouchat se do výkladu průvodce. „To jsou ženy národa Pa-O, a támhle jsou Šánové, ale ale, podívejte pane, tohle bude kmen…“

Po chvíli vypnete, protože už se z té etnografické přednášky trochu potíte. Ale nesporně je to vše fantastické, babylon lidí, zvyků, oděvů, šátků… který se sešel na břehu jednoho jezera pod kulisou stovek malých pagod, které trčí k nebi jako připomínka, že tohle je opravdu svaté místo. A klidně se na to optejte skupinky asi desetiletých mnišských učedníků, kteří opodál pouštějí draka a tváří se, jak jinak, dokonale spokojeně.

„Chcete, pane, vidět ještě místo, kam cizinci nikdy nejezdí?“ ptá se můj průvodce.
Říkám, že ano. Kdo by nechtěl?
„Pojeďme tedy!“

Náš člun se v podvečerním slunci řítí úzkým průplavem mezi vodními rostlinami, občas pokropí pádlující školáky či staříky cestující do sousední vesnice na kus řeči, ale jim sprška nevadí, i tak vám přátelsky zamávají.

Pak se objeví klášter. Zvedá se z vodní hladiny jako přízrak. Krásný, divoký, zapomenutý.
Tady možná žijí duchové, kteří podle tradicí místních lidí ovládají viditelný i neviditelný svět, všechny řeky, hory a lesy, tady možná nalezli své útočiště, neboť buddhisté by se je nikdy neodvážili vyhnat. Protože buddhista je vždy stvoření tolerantní a s duchy, pokud jsou více méně hodní, dokáže žít v přátelské harmonii.

Stoupám dlouhou chodbou ke klášteru. Znovu mě ovládá ten nesnesitelný, a přece návykový klid: je slyšet jen vítr, který pohybuje zvonkohrou u špiček pagod, několik dívek, které se cudně, tedy oblečené, cachtají ve vodě, a asi deset kluků, kteří posvátno-neposvátno opodál hrají fotbal a řvou při tom jako na mistrovství světa.

Není tohle náhodou ten ideální utopický svět, o kterém Evropané tak rádi sní?
Odpovězte si sami.
A pokud říkáte: Evropan přeci potřebuje ještě něco jiného (například lahodnou krmi, zodpovědné lidi kolem a pár hezkých kamenných domů), vězte, že finále se blíží.

4. zázrak: Trocha evropského luxusu

Nerad to přiznávám, ale opravdu jsem to udělal. Opravdu jsem, unaven předlouhým letem, přistoupil na nabídku letištního dohazovače, že mě doveze do Rangúnu a sežene dobré ubytování. Opravdu jsem mu dal 100 dolarů, aby mi je směnil v temné uličce. Opravdu jsem se jím nechal vozit po černém městě a slepě mu důvěřoval, neboť mi mnoho mých kamarádů řeklo, že to tak mohu udělat.

A přežil jsem. Ba, co více, zjistil jsem, že to opravdu funguje. Onen muž mě dovezl za tolik peněz, kolik si zasloužil, neošidil mě při směňování oné stodolarovky a s nebetyčnou trpělivostí naslouchal mým stížnostem, že neberu jím doporučený hotel, neboť za 25 dolarů za noc očekávám výhled na pagodu.
Nevěříte? Ani se vám nedivím, ale i to je Barma. Ne že mě budete pronásledovat, až se vám tam něco stane, ale tak bezpečné město těžko najdete – rozhodně se tam můžete cítit mnohem lépe než třeba na Václavském náměstí po půlnoci. Tedy v zásadě velmi dobře.

A další zjištění, možná nejpozoruhodnější z celého tohoto článku. Jak jsem již skromně naznačil, byl jsem už skoro všude. A všude, dalo by se říci, mi někdy bylo špatně z jídla.
Nikoliv však v Barmě.

Nevím, jak je to možné. Ale vím, že barmská kuchyně je stejně zázračná jako vše v této zemi. Není tak pekelně pálivá jako lahůdky v sousedním Thajsku. Je stejně voňavá, nápaditá, svěží.

Bude vám to trvat pár dní, ale pak velmi rychle zjistíte, že je třeba vzdát se všech zažitých kulinářských stereotypů z minulých cest: Ano, klidně si sedněte do hospůdky v nepříliš čisté ulici, ano, klidně si dejte to mleté maso na špejli, ano, klidně si objednejte polévku s nejasným obsahem.
Vše to bude fantastické, úžasné, výborné.

Čím to je?

Nevím, možná tím, že Barma je v těch podstatných věcech opravdová země. Ano, generálové ji dusí a ničí, ale dlouho to trvat nebude. Vše ostatní je pravé a nefalšované.
Salát, který vám udělá paní domu v zapomenuté vesnici, bude z nejlepších surovin pěstovaných s láskou.
Průvodce, který vás s fanatickou precizností zasvětí do tajemství všech těch dávných kamenů, opravdu miluje svoji zemi.

A buddhistický mnich, který vás úsměvem a lehkou úklonou pozdraví před branami kláštera, se na vás bude smát proto, že vás skutečně rád vidí.

Co víc potřebujete o Barmě vědět?

Praktické informace

Je to bezpečné?
Tato otázka má dvě složky. Za prvé: bezpečnost pouliční a odpověď zní: ano. Samozřejmě, stát se může vše, ale při dodržení základních pravidel patří tato země ke zdaleka nejbezpečnějším zemím v oblasti a noční procházky Rangúnem jsou každopádně dobrodružstvím, kterého se není třeba bát.

Rovina druhá: bezpečnost politická. Barma je jednou z nejtvrdších diktatur na světě, kde vládnoucí klika generálů tvrdě potírá opozici a její členy posílá nekompromisně do vězení. Při běžné turistické cestě se s tímto faktem vlastně nemusíte nijak zabývat, protože pro vás nepředstavuje žádné nebezpečí, a vlastně ani žádné významnější omezení. Je však třeba si uvědomit, že nemalá část z utracených peněz skončí v kapsách vládních struktur, generálové například kontrolují hlavní hotely v turistických oblastech. Ale vždy je možné se snažit, aby z vašich peněz profitovali především obyčejní lidé.

Na kolik to vyjde:
Do Rangúnu je možné pouze doletět, a to přes Thajsko, po zemi to nejde. Letenku je možné sehnat již za cenu kolem 25 000 Kč. Ideální dobou je právě evropská zima, kdy vládnou v této části světa příznivé teploty a je poměrně sucho.
Ceny ubytování jsou „asijské“ – mají tedy obrovský rozsah. Zatímco za luxusní hotely není problém utratit i 100-200 dolarů za noc, s trochou snahy seženete čistý a tichý hotýlek již za cca 20-30 dolarů.

Co je dobré vědět:
V Barmě není české velvyslanectví, případné problémy je třeba řešit přes sousední Thajsko (aktuální telefony viz www.mzv.cz). V Praze není ani barmské velvyslanectví, proto je nutné získávat víza v Berlíně.
Tamní velvyslanectví je poměrně ochotné a je zařízené i na písemné vyřizování víz, tj. na zaslání pasu poštou, je však třeba počítat s několika týdny. Turistické vízum stojí 25 EUR.

Kontakty:
Embassy of the Union of Myanmar
Thielallee 19, 14195 Berlin-Dahlem, Německo
Tel. +49 30 206 1570
www.botschaft-myanmar.de

Více zajímavých reportáží najdete v časopise Travel Digest.