Keňa pro pohodáře i dobrodruhy

V zemi na rovníku si namícháte jedinečný koktejl. Jen na vás záleží, kolik které ingredience použijete: snoubí se zde tradice s moderním stylem života, najdete tu pestré lidské společenství i exotickou přírodu a krajinu, safari v buši i mořské dobrodružství.

Zpátečka zaskřípala a terénní automobil začal rychle couvat. Jak živá hora vyrostla před čelním sklem hlava obrovské slonice, provázené mládětem. Jen díky ústupu z pozic se neopřela o chladič vozu.

„Slon je tu doma, rozhodně má přednost… Těžko bychom mu vysvětlovali něco jiného,“ usmívá se Mungai, keňský řidič a průvodce v jedné osobě. Podobných setkání už zažil bezpočet a dobře ví, jak se zachovat, aby zvíře před autem zůstalo v klidu, a přesto si osádka jeho vozidla užila potřebnou dávku adrenalinu, kvůli níž se vydala na safari v centrální Keni. Couvající automobil zpomalí, ale živá hora se stále sune proti němu. Ještě několik desítek metrů pozpátku…

Konečně slonice odstoupí několik kroků do stínu akácií, slůně nedočkavě zvedne kratičký chobot a přitiskne se k jejímu břichu, aby dosáhlo k cecíku mezi předníma nohama své obří mámy. Také auto konečně zastaví a ke slovu se dostávají fotoaparáty a kamery.

Nádherná zvířata, nádherná krajina

I když tématem dne je pozorování a fotografování sloních stád, v národní rezervaci Samburu stojí zato zaměřit objektiv také na malebnou krajinu. Leží ve střední Keni, až na severním okraji obvyklých turistických tras, a tvoří ji plochý úval řeky Ewaso Ngiro, lemovaný sopečnými výšinami pahorkatiny Samburu Hills. Krajinu pokrývá savana s porosty křovin a akácií, v níž se zdržuje úžasné bohatství divoké zvěře. Dosud ji neruší pytláci ani přespočetné zástupy turistů.

Jsou tu stáda žiraf síťovaných, gazel Grantových, impal, zeber Grévyho (poznají se podle úzkého pruhování), skupiny elegantních antilop přímorožců bejsa, graciézních antilop žirafích-gerenuků s dlouhými krky, které se při spásání listí keřů zvedají na zadní, maličkých antilopek dik-dik. Ale také velcí predátoři – z nichž nejhojnější jsou lvi – a mnoho dalších zvířat.

Lze tu tábořit v řídké buši u řeky, pro pocit vlastního bezpečí rozdělat oheň a sledovat siluety slonů, kteří v noci chodí po břehu a občas tlumeně zatroubí, či naslouchat nezapomenutelnému koncertu africké savany, když opodál v křoví zařve lev. A ráno následuje další dobrodružství, byť s tvory menších rozměrů – tábořištěm se začínají procházet opice – nejprve rodinky drobných kočkodanů, pak dobře organizovaná a v loupežích zkušená tlupa paviánů.

Tváří se jako by nic, ale už se naučili, jak na táborníky: přicházejí ze všech směrů, a když je člověk vyžene do tří světových stran, z nehlídaného směru vyrazí opičí šikula a rychle se zmocní nějaké lahůdky. Rychle balíme tábor, a přesto je konečná inventura neveselá: ze zásob mi zmizely dva bochníky chleba a půlka šišky českého lovečáku… („Chtěl jsi dobrodružství se zvířaty – máš ho mít!“ ironicky míní můj deník.)

V Keni žije 20 000 slonů

A pak odjíždíme za slony, hlavním magnetem Samburu. Keňa je zemí, kde se podařilo snížit a udržovat únosné stavy největších suchozemských savců – žije jich tu zhruba dvacet tisíc kusů, dost na to, aby se neřadili k ohroženým druhům, a přesto nepůsobili přílišné škody na vegetaci či zemědělských kulturách.

V rezervaci Samburu a jejím okolí žije asi devět set těchto obrů – zhruba čtyřicet stád samic s nedospělými mláďaty, několik skupin mladých samců či řada osamělých starých býků. Pozorovat je sem nepřijíždějí jen turisté, ale také zoologové z celého světa. Například šest let sledovali jejich životní projevy američtí a britští odborníci, kteří k tomu využívali nejmodernějších metod včetně vybavení zvířat obojky s vysílačkami, zapojenými do systému GPS.

Aby zvířata snadno rozlišili, dali jim i jména – vybranou, asi dvacetičlennou skupinu nazvali Královská, starou vůdčí samici Královna Alžběta a její tři dcery – Viktorie, Anastázie a Kleopatra.

Počátkem kalendářního roku vždy přichází krátké období sucha. V tu dobu představuje polovyschlá Ewaso Ngiro jediný zdroj vody, k němuž se soustřeďuje většina živých tvorů. Volíme pozorovatelnu na vysokém břehu, nad písčinami s tůňkami a úzkou stružkou proudící vody, ve které se proměnil tok jindy vodnaté a široké řeky. Pod námi se napájí sloní stádo a tůň opodál se ježí zubatými hřbety krokodýlů. Viditelný důvod, proč se inteligentní zvířata, jako jsou sloni, naučila pít z jamek v písku. Stačí několikrát hrábnout nohou a do studánky prosákne voda, kterou bezpečně naberou chobotem.

Každý chce pít

K vodnímu zdroji se ze všech stran slévají pramínky žíznivých stád, a není to jen sloní máma s mládětem, kdo nás co chvíli vyhání z pozorovatelny – na auto se rozzlobí i mladá samice, a musíme ustoupit také mohutnému samci, který se zastaví několik kroků před vozidlem, kýve přední nohou a dává jasně najevo, kdo tu má přednost.

V jeho gestu je něco symbolického… Protože tady zatím vládnou volně žijící tvorové, a člověk, dokáže-li se jim podřídit, se může pouze dívat - na rozvážné sloní mámy hloubící své studánky i pro mláďata, na mohutného býka, který se pohazuje mokrým jílem a chrání se tak před sluncem a parazity, na ještě neohrabaná slůňata, která se teprve učí používat všechny čtyři končetiny – naději tohoto kousku africké přírody…

I oni však mají své starosti. Pokud lidská paměť sahá, řeka Ewaso Ngiro nikdy úplně nevyschla – až v půli roku 2009. I sem už dosáhly klimatické změny světa. Lvi prý teď nemusejí lovit – stačí jim sbírat zesláblou kořist...

Pokračování této zajímavé reportáže najdete ve speciální prosincové příloze časopisu Travel Digest.