Smrt v ledovém pekle: prokletá Scottova výprava

Dne 18. ledna 1912 dosáhl polárník Robert Scott jižního pólu. Tam ale zjistil, že jeho konkurent Amundsen se sem dostal o tři týdny dříve.

Průzkum oblasti kolem severního pólu byl jednou z největších výzev 19. století. Všechny státy, které aspirovaly na titul námořní velmoci, posílaly do nehostinných míst jednu výpravu za druhou. Přestože většina skončila neúspěšně a řada dokonce tragicky, vlády investovaly do průzkumu neuvěřitelné sumy. Nešlo jen o prestiž, ale hlavně o peníze. Pátralo se po tzv. Severozápadní cestě, která měla obchodníkům ušetřit spoustu času a tedy i financí.

Když se konečně podařilo severní pól dobýt, obrátila se pozornost k tomu jižnímu. Tato výzva však zúčastněným žádné peníze přinést nemohla – zde šlo jen o to, kdo bude na jižním pólu jako první. Souboj se měl rozhodnout mezi třemi muži – Brity Shackletonem a Scottem a Norem Amundsenem.

Všechny tři výpravy se vydaly na cestu v roce 1910.První odpadl nedostatečně připravený Shackleton, který se musel s notnou dávkou potupy vrátit, když zjistil, že mu docházejí zásoby. Z boje se stal duel mezi Scottem a Amundesenem. Zdálo se, že většinu trumfů drží v rukou bristký polárník. Na výpravu se připravil, jako dosud nikdo. Na palubě lodi Terra Nova si přivezl celou řadu speciálního vybavení i specializované vědce. Navíc měl odvahu riskovat a přijít s řadou odvážných novinek.

Koně v Antarktidě? 

Pro cestu si Scott vybral krátké antarktické jaro – pokud by ho zastihla zima, bylo by to moc špatné. Podle studií, které si nechal vypracovat, se klasický způsob polárnický způsob cestování pro Antarktidu příliš nehodil.Tažní psi měli mít problémy s překonáváním vysokých míst, jichž je na jihu (oproti severnímu pólu) velmi mnoho. Proto zapřáhl do saní úžasné sibiřské poníky. Dvatenáct hřebečků nesmírně odolného plemene bylo rychlejších než tažní psi a také odolnější. To alespoň zjistil Scott při pokusech na severu. Antarktida mu však ukázala, jak moc se spletl. Těžkopádní poníci trpěli zimou, jejich kopyta zapadala hluboko do měkkého sypkého sněhu a v neustálých vánicích koně namrzali.

Už po čtvrtině cesty je musel nechat utratit a zbytek cesty se spolehnout na lidskou sílu – jeho polárníci se zapřáhli do popruhů a táhli sami. A pečlivě vypracovaný plán založený na vědeckých výpočtech byl v troskách. Schvácení muži spotřebovali v chomoutu mnohem víc kalorií, než Scott plánoval, navíc byli mnohokrát pomalejší než psi i koně. Přesto měl pořád šanci. Postupně svou výpravu zmenšoval a členy v etapách posílal zpět, aby se na přelomu roku 1910 a 1912 nakonec jen se čtyřmi muži vydal na poslední etapu cesty. To bylo naposledy, co je někdo spatřil živé.

Poslední chyba

Právě v poslední fázi výpravy udělal Scott další z mnoha osudových chyb. Přestože celou dobu plánoval, že k pólu vyrazí jen čtyři muži, nakonec se rozhodl ještě jednoho přibrat. V normálních podmínkách by jeden člověk navíc nevadil, ale u výpravy, kde záleží na každém gramu potravin, to mělo fatální následky. Vše bylo připravené pro pro čtveřici polárníků - od potravin, přes spaní, až po výstroj. Jak se mohl tak zkušený výzkumník, jako byl Amundsen, dopustit tak hloupé chyby, zůstane otázkou navždy.

Scott si celou dobu vedl deník. Že by mohl selhat, si nepřipouštěl: "Jaká nádherná myšlenka, že nás od pólu dělí už jen dva dlouhé pochody! Musíme to dokázat, ať to stojí, co chce! Teď už mě děsí jen ta hrozná myšlenka, že by tam mohla zavlát norská vlajka dřív než naše." Jenže jak postupoval blíž k pólu, zápisky se stávaly stále chmurnějšími. Když začal nacházet důkazy po Amundsenově výpravě, upadl do nejčernější deprese.  Konečně 16. ledna pochopil: "Norové nás předběhli a dorazili na pól první. Je to strašlivé zklamání a je mi velmi líto mých společníků."

Jen o dva dny později konečně vyčerpaná pětice dorazila k pólu. To už byl ale jižní pól dávno dobytý - po Amundsenovi tam zbyl jen stan a dopis, ve kterém norský polárník vysvětloval, jak se mu to podařilo. Pro Scottovu výpravu toto zklamání bohužel stále ještě neznamenalo konec výpravy - čekala je ta horší část, návrat. Přes 1000 kilometrů, bez dostatku jídla a motivace. Unavení, vyčerpaní a hlavně zklamaní muži postupovali jen velmi pomalu. Přesto stále neztráceli ze zřetele, že jsou především výzkumnou výpravou. Na sáně, které táhli, nasbírali téměř 20 kilo kamení, aby je po návratu mohli zkoumat. Nastalo poslední dějství zápasu.

Po měsíci putování směrem k severu na tom byla Scottova výporava čím dál hůř. 17. února zemřel první muž, ostatní byli omrzlí a podvyživení.  O měsíc později zemřel další. A poslední tři muži se Scottem v čele museli krátce poté zjistili, že mrazem popraskaly lahve s životně důležitým petrolejem. To už nastala antarktická zima - teplota klesla pod 50 stupňů Celsia a začaly prudké bouře. Aby zbytek výpravy vůbec mohl pokračovat dál, musel Scott svým mužům podstrčit opium. Přesto dál na saních vezli zbytečné kameny.

Konec

Poslední záznam ze Scottova deníku zní: "Myslím, že nemůžeme očekávat už nic dobrého. Vydržíme až do konce, ale jsme přirozeně slabší a naše smrt nemůže být daleko. Je to bída, ale myslím, že už nebudu moci psát." Poslední vzkaz adresoval své ženě. Mrtvá těla Scottovy výpravy byla nalezena až 12. listopadu roku 1912, tedy o osm měsíců později. Zmzlí muži leželi sotva den od skladu plného jídla, petroleje a pití.