Marokem s domkem na kolečkách

Až jednou budete mít dost bláta, deště, bahna a mokrého sněhu, nastěhujte hrnce a peřiny do obytného auta a vyjeďte na sever Afriky do Maroka. Za sluncem, za teplem i za zdravím.

My se vypravili ve dvacet let staré Avii Furgon. A nemyslete si, není to podnik šílený či neobvyklý – ročně do země přijede 150 000 obytných aut. Nechcete také v jednom sedět?

1. týden: Z Marakeše dál a dál
1050 km

Pokud se s námi chcete vydat na tuto dobrodružnou cestu, naučte se jedno klíčové slovo. Obytka.

Obytka je obytný vůz, tedy dům na kolečkách milovaný těmi, kteří s ním vyrážejí na cesty. Těm se někdy říká obytkáři.
Pro obytkáře je požehnání potkat další příslušníky svého vlastního druhu, protože od nich je možné vyzvědět poslední novinky o cestě, nejzajímavějších zastávkách a číhajících nástrahách.

Kudy kam jeli? Je to týden cesty a není o něm ani zmínka...
A tak naší první větší zastávkou byl hypermarket Marjane v Marakeši. Jeho parkoviště totiž připomínalo veletrh obytných aut, moderní velké bílé „obytky“ ale působily fádně ve srovnání s těžce expedičními nákladními auty, přestavěnými na cesty do nitra Afriky (z Maroka pokračují do Mauretánie a dál). Taková parkoviště jsou ideálním místem pro sbírání informací, kde se dovíte, jak vypadají kempy, kde zaparkovat, kde dobře vaří.

Vzhůru na cestu!

Zásobeni proviantem a radami jsme zvolnili tempo. Konečně Atlantik! Všude se dalo zastavit a zůstat na noc, i přes tvrzení některých obytkářů, že to nejde. Šlo to. Například v kytkách nad útesy. Po velkých zimních deštích totiž březnové Maroko neobyčejně rozkvetlo. Místní tvrdili, že poprvé po 10... 15... 20 letech. Na přesnost číslovek dbají, jen když smlouvají.

Pak jsem si hodila přes ramena šátek a vyrazili jsme na trh. Milujeme ryby. Hned při koupi prvních nás natáhli. Ale člověk musí někdy zaplatit daň z bílé kůže. Bylo to v surfařské vesnici Moulay. Na rozlehlém břehu stála jedna obytka. V dálce policejní stanice a za ní vesnice. Tohle bezplatné tábořiště pod ochranou policie nemá chybu.

Správné ceny zjistíte o 20 km jižněji, na rybím trhu v Essaouira. I když místní medina a přístav přitahují hodně turistů, do rybí tržnice chodí běloši jen na prohlídku. Až na některé osádky obytných aut. Tady si uvědomíte, že marocké atlantické pobřeží představuje pro obytkáře-důchodce dokonalé lázně – čerstvé ryby a drůbež, ovoce a zelenina za babku, celou zimu příjemně teplo, čisté klima, všechno levné. A bezplatné vízum na tři měsíce – slyšeli jste o takových lázních v Evropě?!

2. týden: Konečně poušť
700 km

Většina turistických aut otáčí do vnitrozemí v Agadiru a jede přímo na Ouarzazate a do údolí řeky Dadés. Neřiďte se takovými radami a pokračujte dál na jih. Tady začíná pravá obytkářská svoboda. Severně od malého přístavu Sidi Ifni je dokonale opuštěný břeh. My zde potkali jednoho českého transita a přijel jeden místní voják. S manželkou. I když byl muslim, vypil nejprve láhev whisky a pak nás pozval na večeři.

Pravidelný trh v Sidi Ifni vás určitě nadchne nízkými cenami, o kterých se na žádném trhu s potravinami nesmlouvá. Suchá horká Afrika! Hromady pomerančů, rajčat, paprik, zelených fazolek a všeho, na co si člověk vzpomene. I v kempech jsou ceny fixní, navíc napsané na tabulích u recepce. Smlouvání si člověk užije všude jinde.

Na noc můžete zůstat v místním kempu u moře, doplnit zásoby vody a dát si teplou sprchu. Pak se vraťte do Tiznitu a odbočte po silnici R 104 do vnitrozemí. Na cestách mezi Tafraoute, Igherm, Tata a Foum-Zguid vás čeká první dotek horké Afriky.

Především Antiatlas a malé, majiteli obytných aut oblíbené městečko Tafraoute. Na turisty jsou tady zvyklí a v únosné míře připravení. Skalní útvary Antiatlasu z narůžovělé hrubozrnné žuly jsou ideální pro horolezce věnující se boulderingu, pro obyčejné smrtelníky se nabízejí v okolí pohodové procházky. Můžete tu navštívit i několik starých berberských domů.

Nebezpečné písky před námi

Odsud jsme pokračovali dál k poušti. Nebyla to pravá písečná poušť, převládala kamenitá pustá hamada. Na několika místech lemovaly silnici výstražné tabule upozorňující na nebezpečné písky hned vedle asfaltu. Tady by se poprvé hodil náhon na všechna čtyři kola. Moci tak odjet k horám na obzoru! Ale i pro obyčejného furgona se místo na zastavení vždy našlo. Ovšem modrá avie s bílou střechou zářila v krajině jako slunce a maročtí muži zbožňují pozorování. Za deset minut byli u nás. Uprostřed pustiny. Sedli si a dívali se. I jeden stačil na to, aby se nedalo opalovat. Jinak o nic nešlo. Mlčeli. Nic nechtěli. Mladí takové auto ještě neviděli a ti starší vzpomínali na své mládí, kdy po Maroku, tehdy pod francouzskou správou, jezdili malé francouzské terénní náklaďáčky saviem (avie jsou licenční staré saviemy).

3. týden. Jako na Rallye Paříž-Dakar
1560 km

Přizpůsobili jsme se. I vy se zkuste posadit nad kávou-latté za deset kaček na křižovatce ve Foum-Zguid a pozorujte lidi. V café je turista chráněncem číšníka a nikdo neobtěžuje nabídkami. Přitom se dá celkem nenápadně fotit. Venkované většinou nemají fotografování v lásce a ženy se vůbec nechtějí fotografovat.

Teď čeká pravá Sahara a její duny. S terénním autem byste mohli jet k dunám po originální trase rallye Paříž-Dakar přímo přes poušť. S furgonem jsme museli po severněji vedoucí asfaltce.

Mhamid na konci 163 km dlouhé slepé silnice vedoucí údolím Draa má spíše zajímavou pověst než exotiku na dívání, duny jsou od něj daleko. Ovšem krajina podél cesty údolím je úžasná. Zůstaňte několik kilometrů před koncem silnice ve vesnici Ouled Driss. Zajímavá stará hliněná část, docela pěkný kemp a kolem palmerie na chození. Duny hned za humny má až Merzouga, ležící o 233 km východněji.

Duny na dohled

Zaparkujte v některém z kempů na dohled písků – sprchy v pouštním klimatu přijdou vhod. Do dunové oblasti není třeba průvodce, i když tím připravíte místní o jednu z mála možností výdělku. Ani při minimu orientačního smyslu nemůžete zabloudit, dunové pole není rozlehlé (asi 15 km na délku).

Místní Velká duna je nejživější mezi pátou a šestou večer, kdy na ni vystupují místní turisté. Od úpatí ke špičce je to kolmo 160 metrů, pěšky po hraně 250, což představuje 30 – 45 minut šplhání po podkluzujícím písku. V okolí duny je živo – jsou tu turisté na velbloudech s průvodci a na písku se prohánějí džípy, čtyřkolky, terénní motorky. I když Paříž-Dakar vede dávno jinudy, místo zůstalo populární.

Zbývá návrat. Obvykle je cesta zpátky smutná. Tahle ne. Nejprve živé bizarní tržiště v kryté rozlehlé tržnici v Rissani na křižovatce severně od Merzougy. V březnu i dubnu je sice na Vysoký a Střední Atlas příliš brzy, protože jsou pod sněhem, ale holandský důchodce, který byl v Maroku již po dvanácté, nám poradil jejich málo frekventovaný přejezd po úzkých asfaltkách. Severně od Rissani odbočte v Rich z hlavní na západ na silnici č. 706 a po 317 do Bouzmou. Pak podle ukazatelů na sever do Khenifra.

Na horský Chefchaouen v pohoří Rif a na jeho modrou medinu na severu Maroka zbývá už minimum času. Určitě by byla rychlejší návratová cesta přes Meknes směrem na pobřežní dálnici.

A stejně tak si pak při odjezdu z Maroka určitě pomyslíte, že marocké úřady vědí moc dobře, proč na hranicích dostávají turisté tříměsíční vízum. Ale i ty tři měsíce jsou na poznání celého Maroka nedostačující.

Další zajímavé reportáže a rozhovory najdete v časopise o cestování Travel Digest.