CIA podstrkovala malířům drogy. To jsou jejich obrazy

Zdroj: oficiální zdroj

V 50. letech 20. století zkoumala americká rozvědka CIA, jak působí drogy na lidské vědomí.

Tajná služba chtěla zjistit, jak by se drogy daly využít při výsleších a ovlivňování osob. Jak to celé probíhalo?

Vybraní umělci byli zavření do místnosti. Dostali dávku LSD 25 a volný přístup ke krabici plné tužek a pastelek. Malíři měli nakreslit lékaře, který jim vbodl drogu. Přinášíme vám přepis toho, jak CIA obrazy a zdrogované umělce vnímala:

20 minut po první dávce: Pacient si vybral uhel a načrtl s ním velmi realistický obraz lékaře. Výsledek: stav normální, zatím nepozorujeme žádný efekt drogy.

Zdroj: oficiální zdroj

85 minut po první dávce a 20minut po druhé dávce: Pacient se chová euforicky. Opakuje pořád dokola: “Vidím vás jasně, tak jasně. Tohle…jste…vy. Špatně se mi ovládá tužka.“

2 hodiny 30 minut po první dávce: Pacient se zcela soustředí na kresbu. Říká: “Všechno mění barvy. Má ruka se musí držet obrysů. Cítím, jako by se moje vědomí přesouvalo z mozku do ruky.“

2 hodiny 32 minut po první dávce: Pacient zahodil papír a chce nový. Říká: “Je to divné. Obrysy lékaře jsou zcela jasné, ale já ho maluju rozmazaně. Není to moc dobrá kresba, co? Asi to zkusím znovu…“

2 hodiny 35 minut po první dávce: Pacient se snaží vlézt do krabice s pastelkami. Je velmi zrychlený a přestává mluvit. Na druhou stranu komunikuje jen výrazem obličeje. Říká: “Jsem…všechno je…volají…váš obličej…kdo je…“ Vyměnil pastelky za tempery.

4 hodiny 25 minut po první dávce: Pacient je unavený, odchází si lehnout. Mává přitom rukama nad hlavou a mumlá: “Tohle bude můj nejlepší obraz. Jako ten první, ale lepší. Lepší. Ale když si nebudu dávat pozor, ale já budu, protože já vím. Já vím.“ Poté, co udělá pár obrázků, začne pobíhat po místnosti.

5 hodin 45 minut po první dávce: Pacient se pohybuje po místnosti a zkoumá ji. Trvá mu to hodinu a půl. Říká: “Cítím nohy! Myslím, že droga už odchází – teda, ta tužka je ale těžká!“

8 hodin po první dávce: Pacient sedí na posteli. Tvrdí, že intoxikace už je pryč. Jen občas vidí rozmazané obličeje. Žádáme ho o poslední obrázek. Kreslí ho zcela bez energie a nadšení. Říká: “Chci domů. Chci domů.“