Samurajové: nejlepší válečníci dějin začali jako výběrčí daní

Když se řekne samuraj, asi si představíte skvělého šermíře s katanou, který nelítostně rozsekává nepřátele.

Samurajové sice byli především válečníci, ale uměli toho mnohem víc. Patřili například k nejlepším písmomalířům v dějinách a pozvedli úroveň japonské vzdělanosti na úroveň, kterou mohla Evropa jen závidět.

Tradice samurajů vznikla v 11. století, kdy si šlechtické rodiny začínaly najímat soukromé sluhy na hlídání majetku. Tito muži pocházeli především z klanů, které žily poblíž Kjóta. Zpočátku jen hlídali domy šlechticů a také pro ně od poddaných vymáhali daně. Svého pána doprovázeli na cestách a jako odměnu dostávali vlastní půdu. Postupně však začali získávat na významu a stali se sami něčím jako šlechtici. Na rozdíl od klasické šlechty však byli svázáni přísnými pravidly, která vtělili do kodexu bušidó.

V boji je samuraji fajn

Umění boje bylo pro samuraje tou nejdůležitější ctností. Už od dětství trénovali boj s mečem a dalšími zbraněmi. Podle zákonů měli samurajové právo nosit u boku dva meče – delší katanu a kratší wakizaši. Mečů si samurajové nesmírně vážili, dávali jim jména a starali se o ně mnohdy lépe než o nevolníky. Legendární výrobci mečí jako Muramasa vstoupili do dějin i do legend.

Zdroj: oficiální zdroj

Zpočátku samurajové více než meči bojovali pomocí luků. Postupně však vyráběli čím dál dokonalejší zbroje, takže jejich luky (oproti těm mongolským poměrně primitivní) nebyly dostatečně účinné. Proto se postupně přezbrojili na dlouhá kopí, která používali podobně jako evropští rytíři, ale dokázali s nimi skvěle bojovat i mimo koňský hřbet.

Málo se ví, že samurajové skvěle ovládali i střelné zbraně. Podle některých historiků bylo v Japonsku v 16. století víc střelných zbraní než v nejmocnější evropské zemi – Španělsku. Samurajové je tedy pochopitelně nemohli ignorovat. Kromě pušek vlastnili i polní děla.

Co všechno uměli

Jen s dokonalou schopností ovládání meče by si ale ani samuraj nevystačil. Tito japonští válečníci se věnovali i mnoha jiným činnostem. Rádi a dobře psali – umění kaligrafie patřilo mezi nejuznávanější. Známé samurajské úsloví dokonce říkalo, že “meč je stejně silný jako pero.“ Kromě toho se spousta samurajů věnovala dokonalému zvládnutí čajového obřadu nebo umění ikebany – zdobení květin.

Jak umírá samuraj

Samurajové se proslavili nejen způsobem, jak žít, ale také tím, že přivedli k dokonalosti umění umírat. Evropané této technice říkají japonským výrazem harakiri, ale pro samuraje by to byla urážka. Sami používali slovo sepukku. Tento výraz znamená v japonštině něco jako plátkování žaludku. Sebevražda v samurajském podání vypadala i ideálním případu takto: válečník poklekl a kratším mečem nebo speciální dýkou si prořízl břišní dutinu. Bodl se do levé části břicha a pak pomalu řezal směrem vpravo. Pokud měl ještě dost sil, vedl pak další řez, tentokrát shora dolů. Děsivé bolesti, které přitom snášel, byly důkazem, že je opravdovým mužem a příčina jeho smrti je spravedlivá. Po provedení rituálu se samuraj bodl do krku, případně mu pobočník setnul hlavu. Někdy ale taková pomoc chyběla, takže například slavný samurajský generál Takidžiró Óniši umíral v hrozných bolestech 17 hodin.

Tato rituální sebevražda se používala v mnoha případech. Nejčastěji, když samuraj upadl do nepřátelského zajetí, které se pokládalo za zcela nepřijatelné. V takovém případě měl samuraj podle kodexu bušidó povinnost pokusit se ukončit svůj život. Samurajové, kteří udělali nějakou zásadní chybu, se k sepukku uchylovali jako k poslednímu prostředku, jak získat ztracenou čest. Samurajové páchali sebevraždy také když jejich pán zemřel. Nádherným historickým paradoxem je, že tento způsob smrti si zvolil i bývalý samuraj, který pomáhal císaři Meidžimu. Tento panovník se přitom zasadil o zrušení samurajských výsad i celé jejich sociální vrstvy… Jak přísné byly podmínky v zemi vycházejícího slunce, dokazuje poslední užití sepukku: samuraj, který nesouhlasil se svým pánem, proti němu nesměl nijak vystoupit. Projevit nesouhlas bylo nepřijatelné. Jedinou možností, jak vyjádřit, že se svým pánem nesouhlasí, bylo spáchat sebevraždu.