Daktyloskopové najdou otisk i na mokrém papíru

Jeden jediný otisk palce staší k tomu, aby se z podezřelého stal odsouzený...

Není to tak dávno, co jsme se v redakci měli všichni rádi a věřili jsme si. V té době na mém stole postával roztomilý parní válec. Památka na mé dětství, která mi zpříjemňovala prací nabité dny. Ale z ničeho nic válec zmizel. A s ním i šťastné období v redakci.

Po chvíli pátrání nacházím ubohou hračku v koši. Ale nevypadá dobře. Torzo vykazuje známky krutého zápasu. Kdo mohl válci tak bezcitně ublížit? A proč?! Tohle pachateli jen tak neprojde. Beru sterilní rukavici, do igelitového pytlíku skládám mrtvolku, všechny podezřelé předměty a sekyrku, pravděpodobnou vražednou zbraň. A s tímhle pokladem mířím do pražského kriminalistického ústavu.

Daktyloskopie. Poměrně levná a celkem spolehlivá metoda mi má pomoci najít zločince. V Česku pomáhá už od roku 1908:

2003 – Kyanidový vyděrač psal dopisy jen v rukavicích, ale při vytrhávání papíru z bloku na opatrnost zapomněl.
2007 - Český narkoman zabil v Irsku matku dvou dětí. Z deky, kterou pak překryl mrtvolu, dokázali policisté sejmout jeho otisk, s čímž vrah nepočítal.
2011 – Kriminalistům se daří vyvolat otisky i z vystřelené nábojnice. Člověk aby si bral rukavice ještě před tím, než chce vystřelit.

Smyčka vpravo, smyčka vlevo...

Mám dva podezřelé. Nevinně vyhlížející kolegyni Zuzanu a drsňáka redakce Martina. Jim i mně (jen pro pořádek) kriminalisté nejdříve sejmou otisky. Ty se dělí do devíti základních kategorií. Jozef Balint, vedoucí odboru kriminalistických identifikací, vyjmenovává některé z nich: „Základní dělení může být smyčka vpravo, smyčka vlevo, oblouk, strmý oblouk. To jsou základní kategorie, které našly uplatnění v těch počátcích daktyloskopie.“
S jakým vzorem na prstech se narodíme, s tím i umřeme. I kdyby si hlavní podezřelý - Martin – chtěl prsty opilovat, narostou mu úplně stejné linie znovu. Otisky sejmuty, jdeme hledat zanechané stopy na předmětech. Snad budou dobře čitelné a snad tam vydržely. „Daktyloskopická stopa tvoří z devadesáti sedmi procent vodu a samozřejmě aminokyseliny a ty zůstávají a odpařují se,“ vykresluje obrázek stopy Jozef Balint a dodává: „záleží, jaké to prostředí je – větrné, nevětrné, tmavé, světlé. Ale máme zkušenosti a máme zadokumentováno, že daktyloskopická stopa zůstala na místě, kde byla vytvořena, více než třicet let.“

Beze stop

Od zničení válce dělí kriminalisty jen dva dny. Přesto žádné stopy nemusejí najít. Pokud je pachatelem žena, jejich šance na úspěch se snižuje. Ženy mají na kůži jemnější linie a také se méně potí, což stopě škodí. Stejně tak protřelý pachatel, který není ve stresu a nepotí se, nemusí po sobě zanechat použitelnou památku.

Kriminalista Petr Hlavín hledá stopy nejprve na skleničce. Nanáší na ni hliníkový prášek. Potom na papír z odpadkového koše zkouší magnetický prášek. Ten na papíru postupně odhaluje celou dlaň. „Špatně se zobrazují stopy na látce například,“ přiznává limity daktyloskopie Petr Hlavín, vedoucí oddělení daktyloskopické identifikace stop. „Přestože existují nějaké prostředky, které dokáží zviditelnit daktyloskopické stopy na látce jako obecně, ale je to velice problematické a musí to být vhodná, jemná látka.“

Na rozbitý parní válec nanáší kriminalista opatrně mořské řasy. Já chci znát pachatele hned, proto zdejší odborníci používají jen ty metody, na které nemusím čekat. V uplynulých deseti letech se však škála metod, ze kterých vybírají, neskutečně rozšířila. Pomáhají jim kaynoakrylátové páry nebo díky speciálnímu nátěru lze stopy vidět pod ultrafialovým světlem. Vyvolávání může trvat i týden, zato však lze pachatelův prst najít i na nepravděpodobných místech. „Zajímavý prostředek, který v průběhu těch deseti let přibyl, je prostředek ke zviditelňování daktyloskopických stop na mokrém papíru,“ říká Petr Hlavín a kolega Jozef Balint upozorňuje i na další daktyloskopická kouzla: „my dokážeme dneska z předmětů, které vylovíme z vody, běžně snímat stopy, které tam zanechal pachatel. A to jak na motorových vozidlech, tak na sekyrách, na ostatních předmětech.“

Markanty, všude samé markanty

Odkrytí pachatele se blíží. Se zajištěnými stopami míříme k daktyloskopické prohlížečce. Podplukovník Petr Hlavín do ní vkládá obrázek ze skleničky a vysvětluje, proč je špatně znatelný: „Tato stopa vznikla velkým přítlakem otiskovaného prstu a z toho důvodu došlo k přesycení této stopy daktyloskopickým práškem.“ Přesto se pár linií vykreslilo. Vyšetřovatel hledá shodné znaky nejprve s domácí osobou A. Tak si nazval kolegyni Zuzanu. Markantů neboli těch nejmenších odlišností musí najít alespoň deset, což podle Jozefa Balinta představuje opravu malinký úsek prstu: „Z praxe se pohybujeme od těch sedmdesáti markantech na malíčku, až po těch sto padesát, sto šedesát na palci.“

Očko, vidlička, překřížení nebo třeba ostrůvek mezi jednotlivými liniemi. Jsou to drobnosti, ale právě tím se naše otisky nezaměnitelně liší. Ani jednovaječná dvojčata je nemají stejné.
Po chvíli porovnávání nachází podplukovník stejné drobnosti jako na stopě ze skleničky i na otisku osoby A, tedy kolegyně Zuzany. To, že se tak pevně držela skleničky na šampaňské, z ní však ještě nedělá kriminálnici. Ale podezřelé to je. Jdeme dál.

Byl to šéf?

Bereme otisk ze sekyrky. Ten bude rozhodující. Nejprve opět osoba A, její otisk se však s tímhle neshoduje. Petr Hlavín teď bere otisk mého prstu a porovnává. Jedna drobnost, druhá, třetí… Počet naprosto stejných odlišností už dávno přesáhl deset a vyšetřovatel jich vidí ještě spousty. To znamená jediné. Vrahem parního válce jsem já. Zdá se, že jsem pro atraktivnost reportáže obětovala svoji oblíbenou hračku. Ale daktyloskopie není neomylná. Po teroristických útocích v Madridu před sedmi lety zatkla policie Američana, který měl otisk prstu hodně podobný atentátníkovi. Věznili ho několik týdnů, než zjistili, že se spletli.

V mém případě si jsou však prý jistí. I když kdo ví... Je tu ještě jedna osoba, která byla na místě činu a kterou dosud nikdo nepodezíral. Jaromír Chalabala, můj šéf.