Komunisté nás poslali rubat uran, vzpomíná pamětník

Ač je mu pětaosmdesát, prožil téměř tři roky v komunistickém lágru a uranových dolech, vydává dnes svou třetí knihu.

Bývalý politický vězeň a dnes spisoval Miloslav Růžička z Vilémova na Havlíčkobrodsku zmapoval osudy dvou stovek sedláků, kteří byli v 50. letech nuceně vysídleni.

Je to smutný příběh, kterých jsou ale v naší zemi tisíce. Jejich osudy jsou mementem připomínajícím krvavou dobu budování socialismu. Miloslav Růžička – sedlák z Vilémova na Havlíčkobrodsku – zažil na vlastní kůži zvůli těch, jež se zaštiťovali budováním lepší republiky. „Zavřeli mě za šíření letáků na podporu k trestu smrti odsouzené Milady Horákové,“ vzpomíná Růžička. Komunistický režim z něj v jednom z mnoha zinscenovaných procesů udělal člena protistátní skupiny a poslal ho na pět let do vězení. „Byl jsem v nejhorších lágrech, pracovali jsme v uranových dolech. Podmínky byly horší, než za Hitlera. Ani v jeho lágrech se lidé nenadřeli tak, jako v těch komunistických. Zažil jsem tam nejhorší roky svého života,“ vzpomíná dnes Růžička a i po více než padesáti letech si některé zážitky vybavuje se všemi detaily.

„Ještě před tím, než mě poslali do dolů, jsem musel v Praze na takzvanou brigádu. Nahnali mě uklízet pod šibenice, kde před tím věšeli odsouzené k trestu smrti. To mi z paměti nevymizí,“ tvrdí, i když je vidět, že o některých věcech nechce mluvit vůbec.

V lágru nakonec strávil jen necelé tři roky, při vší smůle ho totiž potkalo v té době téměř neuvěřitelné štěstí. „Po smrti Stalina a Gottwalda moji rodiče a sestra podali žádost o milost. Rodičům ji zamítli, protože jsem byl vzpurný a byl několikrát zavřený v korekci. Ale sestra uspěla, i když docela zvláštním způsobem,“ vzpomíná.

Sestra Miloslava Růžičky totiž podala svou žádost přímo tehdejšímu prezidentu republiky Antonínu Zápotockému a dopis shodou okolností skončil na stole jeho asistentky. „To byla židovka, která za války byla se Zápotockým ve vězení a čirou náhodou to také byla spolužačka mé sestry, se kterou seděla v jedné lavici. A tak žádost mé sestry prezidentovi ve vhodné chvíli podstrčila a on ji podepsal,“ nevěří dodnes Miloslav Růžička.

Jako bývalý sedlák se vrátil do rodného Vilémova a protože jako jediný široko daleko uměl řídit traktor i náklaďák, skončil v místním JZD. A tehdy se také začal zajímat o osudy sedláků, kteří byli ze svých statků vyhnáni. „S mnohými jsem se potkal už v lágru a jejich osudy mě dojaly. Jako bývalý sedlák jsem se je snažil podporovat, aby vydrželi,“ říká. Když v roce 1989 socialistický režim padl, věřil, že se politická elita s temnou minulostí se ctí vyrovná. „To se ale nestalo a tak jsem se rozhodl, že to, o čem se nemluví, musím dát na papír,“ tvrdí.

V roce 1995 napsal svou první knihu nazvanou Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska a poté se už pustil do svého životního díla. Začal sbírat příběhy vyhoštěných sedláků. „V 50. letech jich takhle bylo vyhnáno na 1800. Já popsal jen zlomek z těch příběhů,“ říká dnes.

Vydal knihu Vyhnanci – Akce Kulak, ve které sepsal osudy sto dvaceti vysídlených rodin. „Okamžitě se mi začali ozývat další, kniha měla obrovský ohlas. A tak se Miloslav Růžička pustil do pokračování. Kniha Vyhnanci II vychází právě nyní a popisuje dalších asi 80 příběhů komunistické krutosti. „Ta kniha se nedá číst jedním dechem, jsou v ní velmi emotivní pasáže a místa, která lze jen stěží pochopit. Ale je důležité, aby se na ně nezapomnělo,“ dodává Růžička.Knihu v pondělí 20. června pokřtil hejtman kraje Vysočina Jiří Behounek a podle autora Miloslava Růžičky by měla být k dostání v každém větším knihkupectví. „A když ne, ať si o ni zájemci napíšou přímo mě do Vilémova, každému ji rád pošlu,“ dodává autor.