Za rumusnkými Čechy do Banátu

Naše čtenářka Eva Fruhwirtová se vydala do tajemného Banátu. Přečtěte si, jak to tam vypadá.

Banát je oblast v jihozápadním Rumunsku, kde žije česká menšina. Jsou to potomci přistěhovalců z první třetiny 19. století, kteří zachovávají staré české tradice i daleko od své vlasti. Rumunští Češi mluví perfektně česky. A kdyby vás někdo mávnutím kouzelného proutku přesunul teď do Banátu, nepoznali byste, že jste v dalekém Rumunsku. Překvapily by vás však prašné cesty, koňské povozy místo aut a pole, která obdělávají lidé, ne stroje.

První tři dny jsme strávili ve vesnici Eibenthal, což v překladu znamená Tisové údolí. Žije zde asi tři sta Čechů a společně s vedlejší vesnicí Nové Doly tvoří největší českou komunitu. Do Eibenthálu jsme přijeli v pondělí ráno, v den kdy místní slaví svatodušní svátek. Ubytovaní jsme byli v rodinách, které nás velmi mile přijali za své. Tyto české vesnice jsou velmi malé, často mají vyasfaltovanou jenom hlavní cestu. Občas potkáte automobil, ale daleko častěji koňský povoz nebo stádo krav a ovcí. Lidé pracují na svých zahrádkách a zahradách a snaží se být potravinově soběstační. Co spojuje celou vesnici, je kostel. Každý, kdo kolem něj prošel, se pokřižoval. Každý den jsou zde mše svaté. Konají se večer, když lidé přijdou z polí domů. A lavice jsou vždy plné.

Součástí pondělní slavnosti bylo stavění májky a zavádění. Stejně jako to známé z Moravy. Jen to víno bylo trošku jiné, takové slabší a ovocnější. Ale zaručeně bylo domácí.

Paní učitelko včera jsem nemohl přijít do školy. Byli jsme na poli
Česká republika vysílá do Banátu české učitele. V Eibentále jsme se potkali s Jolanou a jejím manželem Michalem, který si vzal rok neplaceného volna, aby své manželce mohl pomáhat. „Češtinu tady mají děti jako cizí jazyk, ale v jiných českých vesnicích je to hlavní vyučovací jazyk,“ popisuje Jolana a vypráví své další postřehy z rumunského školství. Děti tady mají tři měsíce prázdnin. Souvisí to s letními pracemi na poli, kde je potřeba každá ruka.

Děti jsou dětmi všude. I čeští Rumuni dokážou ničit školní nábytek. „Jejich rodiče nekladou velký důraz na vzdělání, je to škoda,“ říká Jolana.

Nemáte Alpu? Bolí mě kolena
V místních vesnicích se ženy titulují „teta“. „Pozdrav Pánbůh. Odkud jdete? Byli jste na výletě? A nemáte prosím vás Alpu: Víte, tady se nedá sehnat a já jsem si ji vždycky mazala na kolena a lila na kostku cukru. To zabírá,“ začala s vyprávěním teta Amalie. Nabídla jsem se, že jí Alpu pošlu poštou v balíku (moc dobře si vzpomínám, jak nám ji naše babička dávala na kostku cukru, abychom byli zdraví). Ale babička Amalie mi to hned rozmluvila.

V Rumunsku totiž panuje velmi silná korupce a není neobvyklé, že celníci balíky otevřou a obsah si nechají. Se zdravotnictvím to celkově není nijak valné. Poznáte to na zubech místních lidí. Většina je má zkažené a vypadané. „Jednou za čas sem přijíždějí čeští doktoři a jednou v týdnu sem jezdí místní doktor. Jinak nejbližší je desítky kilometrů daleko. Když máte peníze, ošetření je dobré. Doktoři totiž počítají s tím, že jim něco strčíte do kapsy,“ popisuje Josef, který pracuje na Vysočině a do Banátu jezdí jednou za půl roku za svými rodiči.

Narodili jsme se tady. A také tady umřeme
Lidé v Eibenthále, ale i ve Svaté Heleně, což je další česká vesnice, kterou jsme navštívili, jsou opravdu velmi vstřícní. Často jsme se s nimi dávali do řeči a vyptávali se, jak se jim tady žije. „Já jsem se tady narodila a také tady zemřu. Jsme spokojeni s tím, co máme. Občas mi je také smutno, a tak brečím. Ale musíme umět vše přijímat tak, jak je,“ říká paní Josefka, u které část naší výpravy bydlela. Josefka má, stejně jako mnohé další ženy, nejstaršího syna v Praze, kde pracuje v továrně na výrobu pneumatik. Mladší syn studuje školu v Temešváru a domů jezdí dvakrát za měsíc. V polorozpadlé chaloupce je tak často sama. Obývá jednu místnost, která je zároveň kuchyní, ložnicí i obývacím pokojem. A na toaletu chodí na zahradu, kde stojí dřevěná budka.