Na vlastní kůži

NA VLASTNÍ KŮŽI: Jaké je to být na jeden den popelářem?

Snad každý malý kluk zatouží alespoň jednou v životě být popelářem. Reportér TN.cz si tento dětský sen splnil a na jeden den se stal popelářem v barvách Pražských služeb.

To nejhorší čekalo redaktora hned na začátku. Vstávání. Budík popelářům zvoní na nočním stolku o několik hodin dříve, než je většina lidí zvyklá. Popelářské vozy, mezi popeláři přezdívané "kukačky", vyjíždějí ze svých stanovišť již kolem šesté hodiny ranní, někdy i dříve.

Každá posádka popelářského vozu má své určené lokality, v kterých působí. My jedeme s řidičem Jirkou a popeláři Josefem a Romanem kousek za Prahu, do Černošic. Jedná se o vilovou zástavbu, což je varianta s nejméně problémy. Na rozdíl od centra Prahy zde nepřekáží špatně zaparkovaná auta a za popelářským vozem se netvoří kolony nervózních řidičů opřených o klakson. I to je každodenní realita popelářské práce v metropoli. "Nadávaj a trouběj často, nám nezbývá než je ignorovat," popisuje nepříjemnosti dlouholetý popelář Roman.

V Černošicích jde ale všechno hladce. Popelnice mají lidé připravené na ulici před svými domy, "kukačka" jen pomalu popojíždí od vchodu ke vchodu a postupně vstřebává jejich obsah. Je zima, takže z odpadků se neline takřka žádný zápach, jen z některých popelnic se občas zvíří popel. Ve staré vilové zástavbě totiž stále někteří topí v kamnech. Jinak by se ale dalo říct, že jde o čistou práci.

Hned od začátku jsem plnohodnotnou pracovní silou. Ovládám hydraulické vysypávání popelnic do vozu a neskromně musím říct, že mi to docela jde. S kutálením popelnic k vozu je to však horší. Ruce se mi pletou a popelnici válím jen velmi pomalu, zkušenější kolegové mi radí prohodit si držení popelnice naopak, ale ani to mi moc nepomáhá. Rychlejší pro mě popelnici vzít a k vozu ji donést. Občas je ale pěkně těžká.

Práce systematicky ubíhá, po chvíli mi dochází, že je to stále to samé. Člověk je ale na čerstvém vzduchu, město se pomalu probouzí do nového dne a po dlouhé době zase vidím východ slunce. "V létě je to fajn, to je příjemný, ale když je mínus dvacet nebo prší, to se člověku nechce," vysvětluje dnešní profesní kolega Josef. Také se při této práci člověk projde. Popelářské auto popojíždí mezi jednotlivými popelnicemi často jen několik metrů, takže se nevyplácí nastupovat na stupačky a popeláři tak vedle vozu spíše chodí. "Za jednu směnu tady nachodíme klidně i patnáct kilometrů," říká s popelnicí v ruce Roman.

Na konci fůry (tak říkají popeláři jednomu výjezdu) se jede obsah vozu vyvézt do malešické spalovny nebo na překladiště. V autě velikosti toho našeho může být na konci výjezdu až sedm tun odpadu.

TN.cz/Jakub Deml
Voyo

Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz

Co byste neměli přehlédnout

TOP 10 ČLÁNKY A VIDEA

Důležité Události

Píše se na Deník.cz