V noci na sobotu to bude 40 let od nejtragičtějšího požáru naší historie. V ústavu pro mentálně postižené dívky a ženy v Měděnci na Chomutovsku při něm tehdy uhořelo 26 pacientek. K jeho založení se přiznala jedna z chovanek. Na motivy události dokonce vznikl film Requiem pro panenku režiséra Filipa Renče.
Je noc 2. listopadu roku 1984 a ústav sociální péče na Chomutovsku je v plamenech. Zásah hasičům ztěžuje nejen hustá mlha, ale především to, že o požáru dlouhou dobu vůbec netušili.
"Na jednom místě byl zamčený telefon, odkud vychovatelky mohly zavolat, tak ten telefon měl normálně protažený řetízek číselníkem a zámek. Tak to šly hlásit do nějaké nejbližší hospody," vzpomíná dobrovolný hasič Josef Černý.
V ústavu prý chyběla i další bezpečnostní opatření, například únikové východy. A hasicí přístroje byly buď nefunkční, nebo je ošetřovatelky neuměly použít.
Tehdy šestnáctiletá Eva údajně požár založila v prvním patře ve skříni s oblečením, odkud se – v převážně dřevěné budově – začal velice rychle šířit. Nejspíš ani netušila, jakou tragédii způsobí. Byla ale velmi problémová, v dětství měla být týraná, a to si vybralo svou daň. Postižená ale prý rozhodně nebyla. "Vůbec tam vlastně nepatřila," řekla v roce 1999 Věra, jedna z pečovatelek.
Eva strávila za mřížemi devět let. Později po propuštění změnila pohlaví a stal se z ní René, který ve 46 letech skočil pod vlak.
Sledujte Televizní noviny bez reklam na Oneplay.cz