O herci si divák snadno udělá obrázek podle jeho role. Miroslav Etzler se tak v mnoha myslích zapsal jako charismatický muž se správným postojem k životu a hlavně k lásce. Co je ale skrz televizní obrazovku nevysledovatelné, je jeho pokora a úcta k lidem. V životě si prošel klikatou cestou a mnohdy se musel vracet ze slepých uliček. Pomohla mu v tom jeho vnitřní síla, které má na rozdávání. Kde ji bere?
Vaše role se v seriálu Pojišťovna štěstí oproti první řadě poněkud změnila. Z citově strádajícího ředitele pojišťovny jste se stal šťastně zamilovaným. Jak jste se jako herec s tímto přerodem vyrovnal?
Jsem herec a Tomáš Kraus je postava, kterou hraji, proto to jako člověk neřeším a jako herec se charakteru postavy přizpůsobuji. Je fajn, že Tomáš Kraus třeba netrápí zvířata nebo nevraždí - s tím bych se asi i jako herec s nadhledem vyrovnával hůř (smích).
Říká se, že hercům se lépe hrají negativní charaktery. Je to tak?
To nedokážu posoudit. Asi záleží na postavě a herci samotném. Měl jsem zhruba desetileté herecké období, v němž jsem hrál jenom vrahy, a to už mi - přiznám se - začalo vadit. Takže je to relativní tvrzení. Mně je v podstatě jedno, jakou roli hraji. Moje práce je poutavá, velmi zajímavá a baví mě. Bohužel jsem se setkal i s názorem, že práce na seriálu je opovrženíhodná. Ale proboha proč? Stojím si za tím, že natáčení seriálu Pojišťovna štěstí je bezvadná práce se skvělým týmem schopných lidí.
Takže seriálové hraní neubírá hercům na důstojnosti?
Osobně si nemyslím, že by mi hraní v seriálu nějak ublížilo. Naopak! Já jsem herec, a pokud mě práce nějakým způsobem zaujme, budu ji dělat! A je mi úplně jedno, jestli se někdo ohání nějakým hereckým kodexem.
Co dneska znamená herecký kodex?
Přesně tak - co je a kde je herecký kodex? Sleduji současné české filmy a zas tak často se mi nestává, že bych si řekl „V tomhle filmu bych chtěl hrát!". A navíc - v seriálu Pojišťovna štěstí hrají herci s velkým H, jako je Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová, Petr Nárožný, Petr Kostka a mnoho dalších. Mají už něco za sebou, a ubírá jim to snad na něčem? To by museli ztratit tvář sami před sebou.
Znamenala pro vás Pojišťovna štěstí start k dalším rolím?
Bezesporu! Režisér Jiří Adamec nastartoval kariéru mnoha hercům, kteří jsou dnes nahoře. Jen pro upřesnění - mluvím hlavně o hercích věku od čtyřiceti do padesáti let. Škoda, že už to dnes málokdo připomene. Mně Jiří Adamec profesně změnil život. Do té doby, než jsem začal natáčet Pojišťovnu, jsem v divadle ztvárnil na osmdesát rolí, a to všechno bylo zapomenutelné. Když mi proto nabízel roli Tomáše Krause, myslím si, že sám velmi riskoval.
Jak jste se vy dva potkali?
To je velmi komplikovaný příběh (smích). Ale řeknu to stručně... Setkali jsme se v Horních Počernicích, kde bydlím, a povídali jsme si. Po měsíci a půl mi potom zavolal, že bude točit se mnou.
Diskutujete o své roli se scenáristkou Evou Papouškovou?
Vůbec ne. Pro mě je to vždy velké překvapení. Kvůli mé roli mi volala asi před půl rokem, chtěla se mě zeptat, jestli bych neskočil z letadla (smích). Kontaktuje mě prostě jen v extrémních případech, které od herce vyžadují určitou míru šílenství.
Dialogy vám podle mého názoru ale sedí...
Eva je bezvadná v tom, že není demagogický autor. Je benevolentní a dává hercům možnost poupravit si text přímo na place tak, aby jim seděl. A to zdaleka nebývá běžné. Znám mnoho autorů, kteří touto demagogií trpí. A věřte, že na herci je vidět, když mu věta nesedne.
Eva Papoušková mi nedávno prozradila, že obsazení všech hlavních postav, tedy i té vaší, je v souladu s její představou, kterou měla při psaní scénáře...
Vážně? Známe se spolu už nějakou dobu. Poprvé jsme se potkali ještě za studií, hrál jsem v jejím absolventském filmu Celnice na FAMU. Eva je moc prima.
Jak se učíte texty?
Velmi špatně. Paradoxně se mi lépe učí dlouhé plochy textů než kratší repliky. Je pro mě daleko složitější zachovat si smečovaný dialog, který se baví o celém spektru věcí, než se naučit souvislý pětistránkový monolog. Text se musím učit dva tři dny dopředu. Znám kolegy, kteří jsou schopni naučit se text těsně před natáčením. To bych ale nezvládl.
Učíte se texty společně se svou manželkou - herečkou Vilmou Cibulkovou?
Ne, neučíme. Navzájem se neobtěžujeme svou prací. Čas, který spolu trávíme, je pro oba velmi vzácný a ztratit jej předčítáním scénářů by byla škoda.
Ve filmu Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli jste působil velmi uvolněně a vesele. Měla jsem pocit, že nehrajete, že jste to zkrátka vy. Na horách se cítíte jako ryba ve vodě, že?
Krokodýli, to byla krásná práce. Mám děti velmi rád. Neobtěžují mě ani těmi nejvíce obtěžujícími věcmi (smích). Při natáčení jsme byli rovnocenní partneři - prostě hromada šílených dětí (smích). A hory? Horolezectví je moje vášeň. Vždycky, když byla mezi natáčením chvilka času, už jsem visel na nějaké stěně. Měla jste slyšet, jak na mě Marie Poledňáková křičela „Mirku, okamžitě slez dolů!" (smích)
Není divu! Vždyť horolezectví je nebezpečná záležitost!
Ano, je, ale člověk musí mít rozum. Na skály lezu už pětadvacet let - vím, jak se zajistit, kam šlápnout nebo jak si pomoct. Ale vysoké hory, to je teprve to pravé nebezpečí. I pro ty nejzkušenější horolezce. Kolik excelentních „himálajistů" tam už zůstalo. Všechno vždycky záleží na přírodě - když se jí to nelíbí, nepomůže vám ani to, že máte zkušenosti. Udělá „šup" a je konec.
Jak vysoko jste už vyšplhal?
Příliš vysoko ne. Lezl jsem v Alpách a ve Spojených státech do výšky kolem tří tisíc metrů, v Tatrách kolem dvou tisíc, ale nebaví mě dřina vysokých hor. Víc mě baví krátké a těžké úseky - třeba stometrová stěna bez úchytů. To je fajn (smích).
Jde vám o adrenalin, nebo o to, vidět svět z jiné perspektivy?
Adrenalin hraje vždy hlavní roli. Mojí nejoblíbenější lokalitou jsou Adršpašsko-Teplické skály, tam mám slezeno kolem patnácti set věží. Když jste sto deset metrů nad zemí a kolem vás krouží ptáci, všechno je najednou malé a každý problém je nicotný. Vždycky, když se dívám dolů ze skály, říkám si, že život je dobrý.
Narodil jste se na severní Moravě. Jaká byla vaše cesta z Ostravy do Prahy? Dlouhá a klikatá, nebo přímá?
Ani nevím, ale po Praze jsem toužil. Třikrát jsem dělal přijímací zkoušky na pražskou DAMU, ale nikdy mě nevzali. Potom jsem pobýval dva roky v Severomoravském divadle Šumperk. Následovalo studium na brněnské JAMU a z Brna už jsem šel skoro přímo do Národního divadla. Vždycky jsem tvrdil, že bych tam nikdy nešel hrát, ale když to přišlo, zaskočilo mě to a šel jsem. Strávil jsem tam potom osm let.
Pro mnoho lidí by to jistě byl vrchol celé herecké kariéry. Proč jste odešel?
Nejsem typ člověka, který by musel někam patřit. Nepotřebuji zázemí. Baví mě práce, ale je mi nejlíp, když svobodně dýchám. Nerad dělám rutinu. Hrát dvacet pět představení v měsíci? To ne. Divadlo si chci užít! V současné době mám v Divadle Ungelt na repertoáru tři hry a hraju deset jedenáct představení v měsíci. A pakliže mi bude dopřáno zdraví, chtěl bych, aby mě divadlo bavilo celý život.
Kdo je Miroslav Etzler...
- Narodil se 22. prosince 1964 v Ostravě.
- V letech 1983 - 1984 působil ve Státním divadle v Ostravě, potom na dva roky přesídlil do Severomoravského divadla Šumperk a po studiu herectví na brněnské JAMU hrál i ve Státním divadle v Brně. V letech 1992 - 2000 byl ve stálém angažmá v pražském Národním divadle. V současnosti hostuje v Divadle Ungelt.
- Hrál mimo jiné i ve filmech Díky za každé nové ráno, Čas sluhů, Mazaný Filip nebo Jak se krotí krokodýli. Nejvíce ho však proslavila role Tomáše Krause v seriálu Pojišťovna štěstí.
- V současné době natáčí film Bestiář.
- Je ženatý s herečkou Vilmou Cibulkovou, mají čtyři děti.
Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz
