Utrpení malých a nevinných

Na následky kruté rodičovské „péče“ pak u nás zahyne ročně kolem padesátky dětí, což je zhruba šestkrát více než ve Velké Británii! Počet takto postižených dětí u nás navíc stále roste. Odborníci to přičítají jednak rostoucí agresivitě dospělých a jednak faktu, že se daří odhalovat čím dál více obdobných trestných činů.

Agresivními rodiči bývají zejména lidé, kteří mají existenční problémy a jsou závislí na drogách či alkoholu. Podobného chování se však klidně mohou dopouštět i dobře situovaní vysokoškoláci. Nabízí se tedy otázka, jak si povšimnout podobných případů ve svém okolí a začít včas jednat.

1. Co dělat ve chvíli, kdy má člověk podezření, že někdo v jeho okolí týrá svého potomka?
Nejdůležitější je ujasnit si význam pojmu „týrání" a to, kde je vlastně hranice mezi trestáním a týráním. V případě, že máme podezření na jakoukoliv formu týrání dítěte, je to vhodné konzultovat například na specializovaných Linkách důvěry, kde jde o anonymní kontakt. Zároveň lze vyhledat adekvátní odbornou konzultaci - např. na OSPOD (oddělení péče o dítě) příslušného městského úřadu nebo přes zařízení, která se zabývají syndromem CAN (syndromem týraného, sexuálně zneužívaného a zanedbávaného dítěte). Důležitá je také vnímavost ze strany širokého okolí, a to zejména z toho důvodu, že děti se mohou velmi obtížně bránit, hledat oporu a mnohdy celé situaci nerozumějí. Dospělí mají však na rozdíl od dětí na věc obvykle jiný náhled, mají jiné zkušenosti a především možnosti.

2. Jak rozpoznat přiměřený trest od týrání?
V naší praxi odlišujeme nepřiměřené potrestání od fyzického týrání. V daných případech může dojít k použití neadekvátního fyzického trestu. Důležité však je, že se jedná o výjimečnou, izolovanou situaci v životě dítěte nebo je míra trestu překročena jen mírně. Tyto situace mohou být pochopitelné jen ve zvláštních případech, i když s provedením trestu nebudeme souhlasit. Dítěti v takových případech není ublíženo zásadním způsobem. Obecně je naše společnost velmi tolerantní k fyzickým trestům a výchova dětí je v naší kultuře stále značně trestající. Oproti tomu fyzické týrání znamená záměrné a dlouhodobé ubližování dítěti, volbu nepřiměřeně bolestivých trestů či neúměrně silné až tvrdé trestání vzhledem k míře pochybení dítěte. O fyzickém týrání hovoříme také tehdy, kdy se neadekvátní trestání dítěte stává převažujícím výchovným prostředkem, nebo v případě, kdy je násilí užito sice ojediněle, ale s nadměrnou brutalitou.

3. Existuje nějaký způsob týrání dětí, který se podceňuje?
Zajisté se opomíjí domácí násilí v rodině, kdy dítě může být sice „pouhým" pozorovatelem, ale následky traumatu mohou být stejné i větší než u bezprostředního páchání zločinu na dítěti. V rámci domácího násilí se dítě stává také obětí. Příkladem situací, které mohou mít negativní vliv na osobnost dítěte, jsou třeba rozvodové spory, kdy se dítě dostává do psychické zátěže v roli svědka či soudce a stává se tak nástrojem mezi negativními emocemi rodičů.

4. Jaká traumata a jaké problémy mohou mít týrané děti v dospělosti? Jsou pak samy agresivnější?
Následky traumatu je možné vyčíst obecně, protože každá kategorie syndromu CAN zastupuje i dílčí symptomy traumatu. Pokud hovoříme o následcích, je nutné přihlédnout k formě, intenzitě a délce týrání. Obecně se objevují u obětí následky ve formě zvýšené úzkostnosti, agresivity, sníženého sebevědomí, poruchy příjmu potravy nebo různých druhů závislostí. Dále pak nelze opomenout disharmonický vývoj osobnosti, její poruchy, depresivní ladění... V budoucnosti se také může jedinec, který prošel negativním zacházením v dětství a nebyl v odborné péči, stávat obětí v partnerském vztahu.

5. Kdy je lepší, aby dítě bylo odebráno a vyrůstalo v jiném prostředí, a kdy stojí za to zkusit s rodinou ještě pracovat?
Nezletilé dítě může být odebráno v případech, kdy je jednáním rodičů skutečně ohroženo. Rodiče jsou třeba nevyzrálí, objevují se závislosti na alkoholu, drogách, v rodině dochází k nadměrnému násilí... Dítě však nemusí být odebráno do ústavní péče, ale může být svěřeno do péče někoho příbuzného. S rodinou se dá pracovat v případech, kdy je alespoň jeden z rodičů motivovaný a je schopen vnímat doporučení směrem k potřebám dítěte. Pokud rodina či rodič spolupracuje a je motivován ke změně, není důvod k odebrání dítěte, ale hledá se jiné řešení - například azylové bydlení a jiné.