Vždy vážná, někdy až přehnaně pedantická a občas dost zatrpklá. To je Vendulka Čížková, zdravotní sestra ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jen těžko lze uvěřit, že její představitelka Veronika Jeníková je ve skutečnosti žena s věčným úsměvem na tváři, veselýma očima a vrozeným smyslem pro humor. Ale nenechte se zmást. Když chce, umí si - jak sama říká - pořádně dupnout!
Jak jste se dostala k účinkování v seriálu Ordinace v růžové zahradě?
Přes klasický casting, což mě moc mile překvapilo. Často to totiž probíhá jen prostřednictvím kontaktů, které když nemáte, tak se k takové práci dostanete těžko. Ale televize Nova udělala velký casting a šanci tak dostala i spousta herců z oblastních divadel. Já jsem měla to štěstí, že jsem se na svou roli hodila typem, věkem a vůbec vším, co k této postavě patří.
Co jste si myslela o roli Vendulky, když jste si ji poprvé pročítala?
To je těžké říct, protože scénáře se píšou průběžně a nám jich ze začátku dali jen pár. O Vendulce jsem věděla tolik, že je to zapšklá stará panna, která se zamiluje a rozkvete. Víc nic. Už tenkrát mi ale bylo jasné, že tu roli nemůžu hrát černobíle - tedy že Vendulka bude typově jen taková a nikdy ne jiná. Tohle je seriál o normálních lidech a ani v životě člověk není jen zlý, nebo hodný. Takže se vždy snažím co nejvíc vycházet z konkrétních momentů a pravdivě je vystihnout. Charakteristika Vendulky sice byla na začátku určená, ale i ona se postupem času nějak vyvíjí a její chování závisí na dané situaci.
Jsou nějaké povahové rysy, které máte vy a vaše postava společné?
No, rozhodně to není důslednost ani pečlivost (smích). Ale myslím si, že když má člověk někoho rád nebo se zamiluje, jako tomu je u Vendulky a doktora Čížka, tak se určité vlastnosti projeví u všech lidí stejně. Každopádně s ní mám společné to, že když mě někdo opravdu naštve, tak se s ním taky nijak nemazlím. Jsem schopná klidně odseknout a pořádně si dupnout.
Točí se v dost rychlém tempu - dva díly týdně. Jak na vás působí atmosféra během natáčení?
Je dost zvláštní. Nazvala bych ji ponorková nemoc naruby. Lidé ze štábu pracují v jednom domě už rok a půl, jsou spolu v podstatě od tmy do tmy, a přesto je to úžasné. Když na nás padne opravdu velká únava, tak se to obrátí ve smích. Je třeba už večer a v závěru se něco pokazí, ale všichni se tomu jen začnou smát. I když tam přijdu unavená nebo rozčilená z dětí, natáčení mi zvedne náladu. Vládne tam zkrátka příjemná atmosféra, která se přenese na každého.
Držíte se vždy přesně scénáře, nebo máte dovoleno občas improvizovat?
Herec si může dát vždy takzvaně „něco do pusy", aby se mu to lépe vyslovovalo. Ale do velkých improvizací se nepouštíme. Dialogy jsou totiž velice dobře napsané, což si myslím, že můžu posoudit, protože už přes dvacet let hraju v konverzačních komediích v Divadle ABC. Navíc ty dialogy jsou postavené na principu nahrávek a smečů, takže by je nějaká improvizace spíš rozhodila.
Se kterým z herců si při natáčení nejvíc rozumíte?
Asi s Láďou Potměšilem, protože je to můj herecký partner a sedli jsme si opravdu bezvadně. Ale naštěstí můžu říct, že si tam rozumím úplně se všemi. Například každý z kluků, jako je „Langoš" (Jiří Langmajer - poznámka redakce), Petr Rychlý nebo Roman Zach, má svůj osobitý humor. Tihle páni gynekologové se starají o zábavu celému štábu - jsou to přirození komedianti.
Účinkování v seriálu vás musí dost vyčerpávat. Už se vám někdy stalo, že jste měla během natáčení slabou chvilku?
Jistě, unavení jsme všichni a častokrát si taky někdo odběhne vedle do dekorace „k někomu do bytu" dát si na chvíli šlofíka (smích). I já osobně jsem takových slabých chvilek pár zažila. Třeba loni na jaře, když se točilo od šesti ráno do večera, pak jsem přijela do divadla a čekalo mě ještě čtyřhodinové představení. To jsem se cítila opravdu grogy. Naštěstí je to ale tak, že když máte pár dní opravdu nabitých, tak zas přijde několik dní volna. Vím to vždy dopředu, takže s tím už počítám a dokážu se přizpůsobit. Patří to k naší herecké profesi a zkušenost s tím má určitě většina herců.
Ordinace je seriál z lékařského prostředí. Musela jste se kvůli roli učit něco speciálního?
Autorky nám často bez varování zařazují do textu slova z lékařského žargonu, takže častokrát ani nevím, co ten pojem, který říkám, přesně znamená. Naštěstí k tomu máme ve skriptu dole vysvětlení. Jinak při natáčení je přítomen i poradce - lékař, který nám pomáhá, když se točí nějaká složitější scéna. Ale kvůli své roli jsem se stejně musela naučit pár věcí. Třeba měřit tlak a nasazovat jehlu na stříkačku (smích).
Umíte si představit, že byste pracovala jako zdravotní sestřička?
To je těžké, celý život jsem herečkou (smích). Ale musím říct, že si toho povolání nesmírně vážím. Stejně tak i doktorů, protože to podle mě musí být velká dřina a u nás je tahle profese pořád dost nedoceněná. Také asi záleží hodně na tom, kde přesně pracujete. Třeba být sestrou v porodnici a dívat se na miminka, to musí být fajn. Jiné to ale mají sestry na odděleních, kde vidí převážně smutek a bolest. Osobně jsem si všimla, že se doktoři často zajímají o herecké povolání. Vyptávají se, jak co funguje. Asi to bude tím, že my herci se zabýváme člověkem zevnitř, zatímco doktoři zase tou vnější schránkou, z čehož mají herci naopak často hrůzu (smích).
Jaké jsou vaše zkušenosti se zdravotnictvím?
Nepatřím k lidem, kteří mají z doktorů strach. Ale na druhou stranu k nim jdu jenom tehdy, když už opravdu musím. Jednou jsem například dostala boreliózu, hrozilo mi ochrnutí a musela jsem být měsíc v nemocnici. Nemohla jsem si stěžovat na doktory - ti ke mně byli velice milí. Ale byla tam spousta věcí, které mi vysloveně vadily. To však nebyla jejich chyba, spíše chyba systému. Jinak ale musím zaklepat, protože jsem na doktory měla v poslední době štěstí.
Vendulka a doktor Čížek spolu pracují i žijí. Vy také žijete s hercem. Myslíte si, že je dobře, když jsou manželé zároveň kolegové?
Má to svoje výhody i nevýhody. Samozřejmě že když jsou ti dva ze stejného oboru, tak mají větší sklony „tahat si práci domů". Na druhou stranu je výhoda, že když si chcete popovídat o práci, ten druhý přesně ví, o čem mluvíte a může vám pomoci. Mně osobně tohle dost vyhovuje, protože ten obor známe dobře oba dva a vždy se tak můžu manželovi svěřit.
A když se mi nechce o práci mluvit, tak se jednoduše bavíme o něčem jiném. Spíš by mi asi nevyhovovalo, kdyby můj manžel byl z úplně jiné branže. Mohl by pak mít pocit, že o jeho povolání nic nevím, a tak by mi o něm nic neříkal. Nemohla bych ho tak podržet a podpořit, kdyby potřeboval. Vždy je to otázka komunikace a záleží na tom, jestli si ti dva lidé umějí naslouchat, nebo ne.
V čem vás manželství změnilo?
Jééé, to už je tak dávno, že si ani nepamatuji, že bych byla jiná. Vlastně ano - musela jsem se naučit vařit (smích)!
To jste předtím neuměla?
Jenom tak, abych neumřela hlady (smích). Když jsem se vdala, tak jsem k tomu začala přistupovat trochu zodpovědněji. Koupila jsem si kuchařku a chtěla se to naučit ještě dřív, než jsem měla první dítě. Protože starat se o dítě a ještě se k tomu učit vařit, to už by asi bylo moc.
Povolání herečky je časově poměrně náročné. Máte dost času na svou rodinu?
Probíhá to v takových návalech. Jsou dny, kdy děti vůbec nevidím, protože jsem celou dobu někde venku - buď točím, hraju v představení, nebo jsem na zájezdu. Jindy mám zase celý den volno a potkávám všechny dopoledne i večer. Myslím si ale, že s tímhle se musejí potýkat všechny zaměstnané ženy. Akorát že v mém případě to probíhá víc chaoticky.
A když si najdete volnou chvíli, díváte se na takový typ seriálů, jako je Ordinace v růžové zahradě?
V mém případě je to komplikované, protože v divadle jsem hlavně večer. Takže i když se mi třeba podaří vidět nějaký díl, další tři mi utečou, a proto nejsem vyloženě seriálový divák. Ale i když mi nějaký díl uteče a mně se pak přesto podaří seriál chytit, tak se dívám moc ráda.
Jak na vás působí, když sama sebe vidíte v televizi?
Naštěstí máme tu výhodu, že existuje takzvaný KOPR - tedy kontrolní projekce. Vidíme tak celou scénu ještě dřív, než se definitivně dokončí. Když se nám něco nelíbí a máme pocit, že jsme to měli udělat jinak, režisér nám většinou vyjde vstříc a máme možnost to přetočit. Takže k žádným šokům doma u televize nedochází (smích). Baví mě ale dívat se na scény kolegů, které jsem předtím ještě neviděla. Líbí se mi, jak si vychutnávají konverzační přestřelky.
Máte nějaký sen, který byste si v herecké profesi ráda splnila?
Ano, mám jedno takové přání... Dvacet let účinkuji v divadle převážně v komediích, které mám ráda, a myslím si, že jsem se je naučila i dobře řemeslně zvládat. Ale začínala jsem v divadle na Kladně, kde jsem hrála spíš vážnější repertoár. Musím přiznat, že mi to celkem chybí a chtěla bych si zase někdy zahrát v nějakém dramatu nebo v psychologické hře. Jsou to žánry, které vyžadují jiný způsob zkoušení, a já bych se ráda do toho zase aspoň na chvíli vrátila.
7 malých rozhodnutí
1) Poklidná dovolená na pláži, nebo divoká jízda po safari - To je těžké, lákalo by mě obojí. Ideální by asi byla poklidná jízda po safari (smích).
2) Horor, nebo rodinná komedie - Tady váhat nebudu. Určitě rodinná komedie!
3) Rockový koncert, nebo koncert vážné hudby - Rockový koncert. Ale ze všeho nejradši bych šla na Jamese Blunta. Už od střední školy mám ráda i Stinga nebo Briana Adamse. Naopak vážná hudba mě láká jen při výjimečných příležitostech.
4) Salát, nebo svíčková s knedlíkem - Určitě salát. Klasická česká jídla moc nejím.
5) Vánoce, nebo Silvestr - Vánoce, protože jsou to rodinné svátky. Já jsem teď několik Silvestrů po sobě hrála a vůbec mi to nevadilo. Mejdan si může člověk udělat několikrát do roka, ale Vánoce jsou svátky, které si nelze ničím nahradit.
6) Sklenka sektu, nebo panák rumu - Já bych to smíchala dohromady (smích)! Ne, dělám si samozřejmě legraci. Zvolila bych raději asi ten sekt, i když z alkoholu mám nejradši víno.
7) Skok padákem, nebo let balónem - Volný pád bych určitě nepřežila, takže volím let balónem. Ale kdybych vyloženě nemusela, tak bych do něj nevlezla (smích).
Kdo je Veronika Jeníková
- Narodila se 4. června 1964 v Praze.
- Poté, co vystudovala Pražskou konzervatoř, nastoupila na tři roky do angažmá v kladenském Divadle Jaroslava Průchy.
- Od roku 1987 je ve stálém angažmá u Městských divadel pražských, kde vystupuje na scéně Divadla ABC. V současnosti účinkuje v divadelních hrách Ideální manžel, Cizinec, Sestup Orfeův, Do hrobky tanečním krokem nebo Jak je důležité míti Filipa.
- Její první filmovou rolí byl film Housata režiséra Karla Smyczka z roku 1979. Od té doby se objevila v řadě dalších snímků - například Pozor, vizita!, Bony a klid, Oběti a vrazi nebo v televizním seriálu Zdivočelá země.
- Už devatenáct let je vdaná za herce Čestmíra Gebouského, se kterým má dvě děti - patnáctiletého Lukáše a jedenáctiletou Kamilu.
Seriál Ordinace v růžové zahradě s Veronikou Jeníkovou v roli Vendulky a Ladislavem Potměšilem v roli jejího manžela Aleše Čížka můžete sledovat každé úterý a čtvrtek od 20.00 na Nově!
Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz
