Poprvé jsme se spolu potkali, když ještě studoval FAMU. Pamatuji si ho z té doby jako mimořádně otevřeného partnera v diskusi, který citlivě vnímá věci kolem sebe. To mu zůstalo. Mezitím si však tenhle talentovaný kumštýř získal pověst jednoho z nejlepších českých filmových režisérů. Za tři své filmy už získal České lvy, mezi jeho úspěchy patří i prestižní nominace na Oscara. Jeho práce si cení také slavný Miloš Forman. Jan Hřebejk v současnosti boduje Kráskou v nesnázích a už natáčí další film Medvídek, který vzniká ve spolupráci s televizí Nova.
Studoval jsi scenáristiku, ale brzy ses vrhl na režii. Proč taková změna? Čím si tě režie přitáhla?
Když jsem šel na FAMU, tak jsem toho o realizaci filmů moc nevěděl. Přece jenom nejsem z filmařské rodiny... Pak jsme se spolužákem Petrem Zelenkou pochopili, že nám nikdo naše scénáře nejspíš nenatočí, a tak jsme se do toho na škole pustili sami.
Mezi úspěšnými Šakalími léty a Pelíšky jsi zažil pětiletou filmařskou pauzu. Co se ti v té době honilo hlavou?
Šakalí léta měly velice dobrý ohlas doma, ale komerční úspěch neměly, navíc jim chyběl mezinárodní ohlas. Byl to velice drahý, velkoryse udělaný film. Pelíšky sice od začátku měly producenta, Ondřej Trojan je chtěl dělat, ale nemohli jsme na ně sehnat peníze. Nikdo jiný jim nedůvěřoval a chvíli trvalo, než se získaly prostředky.
Děj snímků Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat i Pupendo se odehrává v minulosti. Jak je pro filmaře složité dodržet věrnost reálií?
Věrnost reálií není zas tak složitá. Je to otázka peněz, ale ještě mnohem důležitější jsou kvalitní spolupracovníci. Náročnější je, aby se člověk v dobové stylizaci neztratil. Tím, co vypráví, směřuje k dnešku. Dokumentární film bude samozřejmě vždy autentičtější, ale hraným příběhem, který se odehrává v minulosti, se tvůrce musí snažit oslovit dnešního diváka.
Když jsme u té minulosti - co tě bavilo jako kluka na základce?
Asi jako většinu kluků mě zajímal sport. Vedle toho, protože jsem bydlel a bydlím na okraji Prokopského údolí, mě lákaly tamní lomy, příroda, zkameněliny... Taky jsem chodil do lidové školy umění na kreslení.
Který film tě v té době zaujal natolik, že si své pocity dodnes pamatuješ?
Film jako něco, co bych chtěl dělat, mě oslovil až na gymplu. Tehdy mě zasáhla Romance pro křídlovku, na níž jsem byl se školou. Ze základky mi utkvěl v paměti film Maratónec, který byl tehdy v kinech do osmnácti let nepřístupný a na který jsem se u nás v Řeporyjích nějak podloudně dostal - ve svých třinácti letech. V té době jsem ale za nejlepší filmy považoval Fanfána Tulipána a Cestu do pravěku.
S čím máš spojené Vánoce svého dětství? Na co nebo na koho si vzpomeneš?
Na dědu. Dokud se mé sestry nevdaly, tak se Vánoce slavily společně. Pamatuji si, že jim vždycky vévodilo dědovo vyprávění. To se mi líbilo. Mně se vůbec odjakživa líbily velké Vánoce s dětmi. Když se i nyní podaří, že se nás u stolu sejde hodně, je to příjemné.
Letos poprvé strávíš Vánoce s půlročním synem Jonášem. Myslíš si, že budou tím pádem hodně jiné? V čem?
Samozřejmě doufám, že budou tím veselejší. Když jsme o Štědrém večeru byli třeba jen my s manželkou a rodiče, tak si člověk spíš uvědomoval stárnutí, kdežto dítě se hned dostane do centra pozornosti. Tvoreček, přinášející radost.
S tvým šatníkem jsou nyní pevně spojená námořnická trička. Proč sis je tak oblíbil?
Jako dítě jsem byl na vodáckém táboře na Slapech. Táborový program spočíval v tom, že se jezdilo na lodičkách a dělaly se kapitánské a kormidelnické zkoušky. Pamatuji si tu zvláštní atmosféru, když jsme ráno zajeli do zátoky, a tam byli rybáři a hausbóty. A mým splněným dětským snem pak bylo pořídit si loď... Asi proto nosím pruhovaný trička. Teď jsem dokonce zjistil, že se dostaly do módy...
Takže si je ještě dokoupíš?
(smích) Já jich mám dost.
O jaké dárky jste letos s manželkou napsali Ježíškovi pro Jonáše?
(smích) Stále máme otevřené Ježíškovy webové stránky a vyhledáváme různá kousátka a podobné věci. Úplně jiný sortiment, než o kterém jsem měl představu loni.
Film Musíme si pomáhat získal nominaci na Oscara. Kdy jsi to víc prožíval - když k tobě ta zpráva doputovala, nebo při slavnostním večeru, kdy se ceny udílejí?
Celý měsíc od nominace do slavnostního večera byl dobrý. Byli jsme ale nominovaní v roce, kdy dominovali jasní favorité, a to my jsme nebyli, takže jsme vše měli trošku jednodušší než třeba Želary. Tehdy to tak jednoznačné nebylo a nervozita rostla.
Takže jsi ani ve skrytu duše nedoufal, že by to mohlo vyjít?
Člověk vždycky doufá... Už nominace sama o sobě je oceněním. Dodnes se to v zahraničí odráží a usnadňuje to konverzaci o dalších filmech.
V Krásce v nesnázích se na plátno kin vrátila po několikaleté odmlce Jana Brejchová. Proč jsi roli matky hlavní hrdinky nabídl právě jí?
Lákalo mě to i kvůli spolupráci s Aňou Geislerovou, což je jedna z největších hvězd dneška. Zajímalo mě spojení Geislerová - Brejchová. Potkali jsme se ale vlastně náhodně.
Byl vidět rozdíl v jejich práci před kamerou?
Ani ne, i když je pravda, že Aňa jde v posledních letech z role do role a je momentálně tak trochu... (chvíli přemýšlí) „oprsklejší". Spolupráce ale byla dobrá s oběma. Mají společnou jednu věc. Už jako mladičké holky se objevily před kamerou a vzápětí natočily řadu filmů. Obě byly vnímány jako filmové herečky, teprve pak přišly k divadlu. Ale abych ještě dopověděl odpověď na předchozí otázku. Hodně mě zajímalo také spojení Jany Brejchové s Milkou Vašáryovou, což jsou souputnice. Stejně tak její spojení s Jiřím Schmitzerem. Myslím si, že všechna tato spojení byla přínosem. Pro jmenované herce i pro diváky.
Jak si vůbec herce do svých filmů vybíráš? Jak jsi třeba objevil Romana Luknára?
V mých filmech nejsou žádné triky - jsou postaveny na hereckých výkonech. Herecké obsazení je vedle scénáře to nejpodstatnější. Jde o to, aby působilo věrohodně. Mimo jiné se snažím také sledovat slovenské filmy a divadelní inscenace. Velké hvězdy slovenské kinematografie a divadla proto širšímu českému publiku spíš představuji, necítím se být jejich objevitelem. A co se týče třeba Romana Luknára, který hraje jak v Krásce v nesnázích, tak v Medvídkovi, ten mě zaujal už kdysi v Šulíkově Záhradě, která získala spoustu Českých lvů. Jen si ho diváci u nás tolik nevšimli.
Zkus jednou větou říct, v čem je Ondřej Trojan lepší producent než ostatní? A v čem je Petr Jarchovský lepší scenárista než ostatní?
Podstatné je, že si s nimi rozumím ve více ohledech než s jinými. Máme společné názory na věc, na postup práce, máme k sobě důvěru, co se týče lidského charakteru i poctivosti. Neznamená to ovšem, že bychom vycházeli bez konfliktů, že se často nepřeme. Známe se spolu ale už dlouho a máme nejvíc společných věcí.
Vedle režírování spoluvlastníš vinárnu Bokovka v pražské Pštrossově ulici, kde držíš služby. Bývají hosté někdy překvapeni tím, kdo je obsluhuje? Jak na tebe reagují?
Náhodní návštěvníci někdy překvapeni bývají. Ale protože já nejsem nějaký známý herec nebo zpěvák, tak to překvapení nebývá zase tak viditelné. S kolegy se vždycky snažíme pozvat hlavně své známé. Vinárnička je to malinká, je založena na štamgastech, lidech, kteří do ní pravidelně chodí a vědí že nás tam potkají.
V jakém stadiu je natáčení Medvídka?
Máme už většinu natočeno, zbývá nám dodělat jen čtyři nebo pět zimních exteriérových dotáček. Interiérové scény máme už hotové.
Tenhle film se dívá z různých úhlů pohledu na manželství. Čeho si na manželství osobně ceníš?
Zázemí, které manželství poskytuje. Přístavu, který vytváří.
Kdy půjde Medvídek do kin? A už tušíš, jaký další film po něm bude následovat?
Medvídek půjde do kin na podzim roku 2007. Samozřejmě uvažujeme o dalších projektech, mluvíme o nich, ale určovat jejich pořadí by bylo ještě velice předčasné. Teď se hlavně soustřeďuji na dvě inscenace, které připravuji v Divadle Na Jezerce. Jednou je hra Na dotek od Patricka Marbera a druhá Kumšt od Yasminy Rezy. V první hrají Jiří Macháček, Nataša Burger, Kristýna Liška Boková či Marek Daniel, ve druhé tři Janové - Jan Kačer, Jan Tříska a Jan Hrušínský.
Režisérská volba
Komedie, nebo thriller - Komedie, protože mi je bližší jako režisérovi. Jako divák ocením i další žánry.
Bílé víno, nebo červené víno - Obě dvě. Jako v té písničce...
Rybník, nebo moře - Oboje. Krásný rybník je jako krásné moře.
Vánoční borovička, nebo vánoční smrček - Jedlička (smích).
Kapr, nebo pstruh - Na Vánoce kapr, ale jinak pstruh.
Afrika, nebo Antarktida - Oboje, ale radši bych jel do Afriky. Lákala by mě tam příroda, kultura, lidi...
Kdo je Jan Hřebejk
- Narodil se 27. června 1967 v Praze.
- Po Akademickém gymnáziu v pražské Štěpánské ulici studoval v letech 1987 - 1991 scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Ve vlastní produkci režíroval snímky, jejichž scénář napsal Petr Zelenka - Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít a L. P. 1948.
- Spolu s Petrem Jarchovským byl v roce 1990 podepsán pod scénářem filmu režiséra Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola.
- Se scenáristou Petrem Jarchovským spolupracoval i nadále jako režisér. Jeho celovečerním filmovým debutem byla v roce 1993 Šakalí léta, která získala Českého lva za nejlepší film. Svého prvního Českého lva za režii získal i on sám.
- Další filmy točil v produkci Ondřeje Trojana: Pelíšky, Musíme si pomáhat (Český lev za nejlepší film i režii, nominace na Oscara), Pupendo, Horem Pádem (Český lev za nejlepší film i režii). Ještě před letošní premiérou Krásky v nesnázích, která už získává ceny na festivalech, začal natáčet film Medvídek, na nějž předkoupila vysílací práva TV Nova.
- Věnuje se i televizní a divadelní režii.
- S manželkou Lenkou má od letošního června syna Jonáše.
Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz
