Proč šlapeme na "plynový" pedál?

Jezdíme v automobilech na benzín, naftu, elektřinu… A přitom stále šlapeme na „plynový pedál“.

Málokoho trkne, že vlastně nikdy do motoru nedávkoval žádný plyn a přitom neustále říká, že šlape na plynový pedál. Jak to tedy vlastně je?

Historie „přidání plynu“ teoreticky sahá až k samým počátkům stavby motorů. A to dokonce až k parním stojům, kdy pohonným médiem, které pohánělo písty, byla pára. Jako taková byla v dobách Jamese Watta a jeho pracovního vahadlového parního stroje (1769) brána za plyn.

Pak trvalo třicet let, než se objevil první spalovací motor. Philippe Lebon tehdy podal patent na dvoudobý spalovací motor s elektrickým zapalováním na svítiplyn!

Tady šlapeme na plyn

A právě zde se začínají skutečné počátky „plynového pedálu“. Ani Nicolas August Otto si nedokázal představit, jak by se kapalina ve válci jeho spalovacího motoru mohla sama vznítit. S tehdejší technologií to tak slavné nebylo a nešlo třeba rozprášit palivo tak, aby se samo během svého letu samovolně odpařovalo.

Proto se až do roku 1890 staraly o pracovní směs nikoli karburátory, ale odpařovače. Zde se palivo v nádobkách (nejvíce skleněných) nechalo probublávat a uvolněný plyn byl dávkován do motoru. I když se Wilhelm Maybach zasloužil o konstrukci rozprašovacího karburátoru, stejně se udržely motory s odpařovači ještě několik desetiletí. A tak dodnes nešlapeme na akcelerátor, benzínový nebo naftový pedál, ale v duchu tradic stále šlapeme na plynový pedál.