BOJ S RAKOVINOU: Vnitřní ozařování je jako znásilnění

Příběh sestřičky Evy, která bojuje se zhoubným nádorem, sledujeme už třetí měsíc. Právě slaví konec ozařování.

Kvůli rakovině ženských orgánů prodělává devětadvacetiletá Eva už několik měsíců chemoterapii a ozařování. Prostřednictvím její sestry Daniely, reportérky tn.cz, mohou její boj s nemocí sledovat i čtenáři tn.cz.

Při vnitřním ozařování jsem brečela
 

V pondělí 7. prosince vyrážíme s Evou směr Praha – Motol. Dnes je super den, Eva má už opravdu poslední ozařování. "Už se těším, dnes naposledy a mám pokoj. Všechno ale nešlo podle plánu, nastaly drobné komplikace,“ říká ségra.

 
"Měla jsem absolvovat ještě dvě vnitřní ozářky. Udělali mi jednu a byla to taková hrůza, že mi tu druhou zrušili a přidali navíc ještě tři vnější ozářky,“ popisuje Eva.

 
"Normálně jsem brečela. Do pochvy ti strčí takový váleček-zářič, musíš mít cévku a ještě ti vloží takový měkký váleček do konečníku. Vůbec to nešlo, byla to hrozná bolest, vnímala jsem to skoro jako znásilnění. Nic moc na psychiku. Proto se doktoři rozhodli mě netrápit a přidali mi další ozářky zvenku. Jsem moc ráda, další vnitřní ozářku bych nedala, asi bych ji odmítla,“ vysvětluje mi sestra.

Dále čtěte:
- Eva o boji s rakovinou: Změnilo mi to život. Musíme ale bojovat
- Eva je po ozařování spálená a unavená
- Eva s rakovinou je po prvním ozařování. Bojí se o matku
- Rakovina už Evě bere vlasy. "Je to takový prašivý," stěžuje si
- "Už nemáš bebíčko?" vítal syn mámu Evu po první chemoterapii
- Jmenuju se Eva a mám rakovinu. Dívejte se, jak ji porazím

 
Přijíždíme naposledy na ozařovny motolské nemocnice. "Tak si tu poslední užijte,“ směje se sympatický mladý zdravotník a ukládá ségru naposledy na stůl lineárního zářiče. "Konečně si můžu smýt ty terčíky, které mám nakreslené všude na břichu a bocích lihovou fixou,“ těší se Eva.

 
Být v přechodu je peklo

 
"Víš co je na tom nejhorší?“ obrací se na mě ségra, zatímco čekáme na výstupní prohlídku. "Ten přechod. Tím, že mi doktoři vyndali veškeré reprodukční orgány, jsem vlastně v umělém přechodu. Mám návaly horka, jsem vzteklá, hned na to melancholická, brečela bych – je to záhul na psychiku, hned zítra si dojdu ke svému gynekologovi, aby mi napsal nějaké hormonální léky, tohle se nedá vydržet, je to ubíjející,“ stěžuje si Eva.

 
O tom, že ji hormony opravdu nenechávají v klidu, jsem se přesvědčila už cestou do Prahy. V autě se Eva stačila asi desetkrát vysvléknout do trička. "Už zas mám nával vedra, to je teda jízda,“ mračí se.

 
Vánoce budou konečně normální

 
Zajímá mě, co bude dál. "Každé tři měsíce budu dojíždět na pravidelné kontroly do Motola na onkogynekologickou ambulanci,“ vysvětluje Eva. "Doufám, že už bude všechno v pořádku. Nedovedu si představit, že bych měla znovu projít chemoterapií a ozářkami. Vůbec nic nezvládám. Stačí, abych chvilinku něco dělala a odrovná mě to třeba na celý den. Byla jsem zvyklá dělat spoustu věcí v domácnosti, teď jsem překvapená, jak mě dokáže unavit třeba žehlení. Podle doktorů to bude trvat asi ještě měsíc, než přestanu být unavená. A ještě celý rok se bude moje tělo vzpamatovávat z léčby,“ vysvětluje.

 
"Těším se domů, tyhle Vánoce budou jiné než všechny ostatní. Těším se, že začnu normálně fungovat, od září jsem po nemocnicích, doma jsem vlastně byla jen na návštěvě. Snad už bude všechno v pořádku,“ doufá Eva.