"Za komunismu se žilo líp". Opravdu? SROVNÁNÍ CEN

Za byt 2+kk platili lidé v roce 1989 358 korun měsíčně. O 20 let později je to v Praze zhruba 10 tisíc.

Zanedlouho si připomeneme 20. výročí pádu komunismu. Jak se systém hroutil, si můžete přečíst ZDE. A protože člověk má sklony pamatovat si jen to pěkné, stále se ozývá názor, že život v socialismu byl lehčí, levnější nebo jednodušší. Ale bylo to tak?

Socialismus přál podnikavým lidem, kteří měli kontakty a dokázali se orientovat v tehdejším trhu. Fronty se stály takřka na cokoli, zboží bylo nedostatek a sehnat něco pěkného se dalo jen pod pultem. I když lidé měli peníze, neměli je za co utrácet. Všechno se zdálo být nedosažitelné a nikoho tehdy ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Dnes to vypadá, že byly potraviny skutečně levnější, nutno ale podotknout, že se tehdejší průměrná hrubá mzda podle Českého statistického úřadu pohybovala kolem 3000 Kčs. V roce 2009 se průměrná hrubá mzda zastavila zhruba na 23 000 korun, což je 8 krát více.

Pokud tedy přepočteme ceny potravin na dnešní dobu, měl by stát litr mléka 16 korun, bochník chleba 35 korun, hladká mouka 25 korun, hrubá mouka 30 korun, jedno vejce skoro 10 korun, kostka másla 80 korun, vepřové maso 368 korun za kilo, pivo 20 korun a litr vína by přišel na 224 korun.
 

Drahé byly i ostatní výrobky. Barevná televize tehdy stála 10 000 Kčs (dnes by tedy měla stát 80 000 korun), kazetový přehrávač 2 500 Kčs (dnes 20 000 korun), Škoda 105 stála 56 000 Kčs ( 448 000 Kč), silonové punčochy 18 Kčs (144 Kč) a lístek do kina 10 Kčs (80 Kč).

Za socialismu navíc neexistovala konkurence, například všechny špekáčky a párky museli mít stejné procento masa a tak reklama byla zaměřena jen na produkty, nikoli na značku. Proto se třeba v reklamním spotu oblevovalo mléko a ne mléko z Kunína.

Podívejte se na ukázky socialistických reklam

Vysoké ceny potravin se komunisté snažili vyvážit nízkou cenou nájmu a energií. “ Před rokem 89 zaplatili občané za byt 2+kk s příslušenstvím a ústředním topením 358 Kčs měsíčně a bez topení 121 Kčs měsíčně ,“ uvedla pracovnice Českého statistického úřadu. Nájemné tehdy bylo ve všech krajích stejné.

Dnes je nájemné skoro 28 krát vyšší. Za byt 2+ kk zaplatíte v Praze i s poplatky minimálně 10 tisíc korun a nájmy mnohdy překročí 60 procent měsíčního příjmu.

Vrcholem komunistického turismu byla Jugoslávie

I když se počátkem 60. let hojně jezdilo na chaty a chalupy, největším ternem byl zájezd k moři. Pro tehdejší Čechoslováky existoval jen svět socialistického bloku a když už se někdo dostal k moři, tak buď  na studený Balt, nebo do Bulharska či Jugoslávie.

Na tehdejším trhu byly jen dvě cestovní kanceláře - CKM (Cestovní kancelář mládeže) a Čedok. Nejvíce rekreantů ale stačilo odbavit Revoluční odborové hnutí, tedy notoricky známé podniky ROH.

Zdroj: TN.cz

“My jsme byly na Baltu v pětaosmdesátém. Za sebe, manželku a dvě děti na čtrnáct dnů to stálo od podniku asi tři tisíce. I tenkrát to pro nás bylo dost peněz. Poukazy od ROH byly levnější, k moři jich bylo ale málo, “ svěřil se Jiří Netřesk.

Pobyty u moře levné nebyly a byly pro režim rizikové

Do Rumunska se v 80. letech dalo dostat letecky na čtrnáct dnů za 900 korun, tuzemské pobyty ROH se daly sehnat od 60 do 120 korun. Na pomyslném vrcholu byla ale Jugoslávie, za osobu na týden se tehdy platilo až dva a půl tisíce.

Ten, kdo se k moři dostal, se už pak často nevrátil. Komunisté si proto rozmýšleli, koho na dovolenou pustí. Riskantní nebyl jen západ ale také Jugoslávie, ze které se dalo poměrně dobře dostat do Itálie a Rakouska. A proto byly cesty do této země více kontrolovány.

Chalupářský fenomén

Ten, kdo nechtěl utrácet za zájezdy k moři, pořídil si raději chatu nebo v lepším případě chalupu. Chataření a chalupaření se v Česku rozvinulo počátkem 60. let s rozvojem automobilismu. Snem snad každého Čecha bylo v pátek opustit město a vyjet na venkov.
 

Na venkov se nejezdilo odpočívat, ale dřít. “My jsme na chalupu jezdili každý víkend a pořád jsme tam něco opravovali a přistavovali,“ vzpomíná Růžena Nováková, která na svou chatu u Berounky dnes už jezdí jen zřídka. V každém šikovném Čechovi tehdy dřímal kutil a tak se většina z nich na chatách a chalupách stihla dostatečně vyřádit.

V roce 1987 pro kutily vznikl pořad s názvem Receptář nejen na neděli, který uváděl legendární Přemek Podlaha.

Podívejte se na ukázku z Receptáře

Veksláci a Tuzex

“Nechcete bony, nějaký bony? “ znělo tehdy Prahou. Snad před každým Tuzexem postávali veksláci a kšeftovali s valutami, bony a luxusním značkovým zbožím. Režim je tehdy toleroval.

“Když jsem chtěl pořídit nějaké značkové oblečení chodil jsem za vekslíky. Levisky mě tehdy přišly na pět stovek,“ vzpomíná na tehdejší dobu Zdeněk Nedoma.

Podívejte se na ukázku z filmu Bony a klid