Vaše náměty

606 09 09 09

zpravy@nova.cz

Smutná historie

Ztracená generace. Normalizace přinesla na 20 let bezčasí

Leonid Brežněv a Gustáv Husák
Zdroj: Profimedia
Leonid Brežněv a Gustáv Husák
František Bůžek
František Bůžek
Publikováno 21. 8. 2019

Čechoslováky podle historiků surové potlačení srpnových demonstrací v roce 1969 zastrašilo natolik, že tato vzpoura byla na dalších dvacet let tou poslední. Po bouřlivých letech 1968 a 1969 začala doba, která se dnes často označuje jako bezčasí. Lidé v Československu se stáhli do soukromí svých rodin, koníčků a také chat. Veřejný život se prakticky zastavil.

Bouřlivé události z let 68 a 69 si vybraly svou daň. Už na podzim roku 1968 a v průběhu roku následujícího začal režim utahovat šrouby. Zlomem bylo potlačení demonstrací k 1. výročí okupace. V srdcích Čechů a Slováků se naděje z Pražského jara a zloba z okupace během první poloviny sedmdesátých let změnily v depresi a skepsi z toho, že by se něco mohlo změnit.

 

"Vždycky se zdálo, že to už nemůže být horší a ono to ještě horší bylo. V letech 70-71 proběhly velkoplošné čistky uvnitř komunistické strany. To znamená skoro půl milionů členů," připomíná historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

 

Nepřímý vliv na zakonzervovaný stav v Československu měla i ekonomika, která ještě v první polovině 70. let těžila z předsrpnových reforem. Mluví se o době Husákových dětí.

 

"Rostly platy, rostly penze. To zásobování v Československu nikdy nebylo tak strašné jak v sousedních zemích. Pořád to nebylo tak zoufalé, jako v třeba v NDR, kde se na auto čekalo 12 let. U nás to bylo, myslím, i v těch horších dobách několik měsíců," řekl Tůma.

 

 

Na druhé straně od října 1969 se už velmi obtížně cestovalo do zahraničí a dostat dítě na vysokou školu nebylo jen o jeho prospěchu. V roce 1970 je schváleno Poučení s krizového vývoje, v němž byl vstup vojsk Varšavské smlouvy vylíčen jako bratrská pomoc.

 

"Personálně to byl pořád ten samý režim, pokud za dvacet let občas někdo odešel, tak ani ne do důchodu, ale spíš na věčnost, ale jinak to byli ti samí lidé, které přivedly k moci sovětské tanky," dodal Tůma.

 

Najednou nedávalo smysl kupovat si noviny, z kin zmizely nepohodlné filmy. Šeď ulic vystihovala celou tuto epochu.

 

 

"I u nás se zdá, jako by od jisté doby nebylo dějin: Pomalu, ale jistě, ztrácíme pojem času – zapomínáme, co bylo kdy, co bylo dříve a co později, co vůbec bylo. A převládá v nás pocit, že je to vlastně i jedno. Z dění se vytrácí jedinečnost, a tedy i kontinuita, vše splývá v jediný šedivý obraz stále téhož koloběhu: Říkáme, že se ´nic neděje´," psal Václav Havel Gustávu Husákovi 8. dubna 1975.

 

Trvalo několik let, než se začala československá společnost probouzet. Vrcholem je pak Charta 77. Frustrace z let 68 a 69 se změnila v revoluci až poté, co odrostla jedna celá generace.

 

Podívejte se, jak na srpen 1968 vzpomínají pamětníci:

vbo TN.cz