Kontroverzní Bára vydává další knihu. Přečtěte si UKÁZKY

Zdroj: 2media.cz

Spisovatelka Bára Nesvadbová vydává novou knihu plnou fejetonů, glos a postřehů. Přečtěte si ukázky z knihy Brusinky.

S někdejším ministrem Karlem Březinou tvořili skoro pár roku, jenže o moc déle jim vztah nevydržel. Její knihy jsou plné svérázných názorů na muže, sex a partnerství. A film Bestiář, natočený podle její předlohy, přitáhl do kin davy diváků. Teď vydává Bára Nsevadbová další knihu.

V Brusinkách čtenářky a čtenáři najdou fejetony a další texty, z nichž většinu Bára Nesvadbová publikovala v novinách nebo časopisech. I znalci spisovatelčiny tvorby tu ale najdou kousky, které si ještě nikdy nemohli přečíst.

Kniha dorazí do knihkupectví za pár dní v rekordním nákladu třicet tisíc výtisků, a dostat by se tak mělo úplně na všechny, kdo si chtějí přečíst něco o mužích, ženách, sexu i rodičovství. Stačí jen obětovat 250 korun. Křest je naplánovaný na 23. dubna.

Zdroj: 2media

Ukázky z Brusinek:

PŘECE JE LEPŠÍ MÍT SBÍRKU...

Já už si, člověče, připadám jako muzeum. Nebo spíš sbírka kazových exponátů bez edičního plánu. Povzdechla si nedávno má pětatřicetiletá kamarádka Simona. Svobodná. Bezdětná. Tzn. bez závazků. Jak já jí tu volnost občas závidím. Sbírku jsem pochopila, ale upřesnění, že je bez onoho plánu či záměru – to mi bylo nejasné. „No pochop, pomalu beru všechny. Cokoliv, co potkám. Neumím se zbavit té nutkavé potřeby vyzkoušet každého nového mužského jedince, který se třeba jen mihne mým životem. Neumím. Dokonce si to zakazuju. Jako třeba cigarety. Poslouchám přednášky o morálce od všech příbuzných. Dokonce i od těch vzdálených. Byla jsem i v kostele. A? Nic. Prostě nic. Nanejvýš se nad sebou jakože zamyslím. Pak ale vždy skončím s nějakou výmluvou, že kdyby tenkrát tamten před rokem nechrápal, tenhle před půl rokem nejedl jehněčí a tenhle, ten blonďák, co bydlí v sousedství, kdyby ten tak hlasitě nekomentoval účty v restauracích, že už bych jistě byla dávno vdaná a měla několik dětí. Taky bych vařila. Možná i pekla. A v létě bych dělala džemy. Ufff. No a místo toho dřepím u tebe na vsi a stěžuji si, že mám kolem sebe příliš mnoho mužů.“ To byl ale dlouhý monolog, že? Přepsaný skoro doslova. A se Simoniným svolením. Bez svolení už nesmím o nikom psát. Jsem se zařekla. Můj bývalý (zvláštní to bývalý, když byl jen jeden), no každopádně můj bývalý manžel si stěžoval, že se mu každý měsíc vracejí vředy, když si jde koupit Bazaar na stánek... Nicméně zpátky k Simoně. Snažila jsem se ji uklidnit nezvratným tvrzením, že je stále lepší mít kolem sebe mužů hodně než málo. Nebo třeba taky žádné... „Tak to se tedy pěkně mýlíš.“ Nenechala mne skoro domluvit. Vždyť já už jsem s těmi svými pokusy odporná svému okolí. Představ si, Karin (naše společná známá, tři děti, dva psi, dvě firmy, třetí manžel, relativně spořádaný život) mne nedávno jasně upozornila, ať už jí TO netahám domů. Lidi, se kterými já spím a plánuji budoucnost. Ano, třeba jen několik večerů, ale poctivě plánuji, ona označila jako TO. TO. Ne alespoň oni. Ani žádné přirovnání. Nebo aspoň urážka. Ale prostě To. Jako hmyz. Říkala, že nebude kázat o dětech a manželovi, ale že i jí je nepříjemný jejich entuziazmus a mé otrávené výrazy. Prý je jí jich líto. Líto!!! Chápeš!? Vzpomínáš ještě, jak mluvila, když byla svobodná a bezdětná?“ „To je ale, Simono, skoro před dvanácti lety.“ Snažila jsem se ji uklidnit. Nedařilo se. Poněkud neuroticky chroupala jeden pistáciový oříšek za druhým. Taky dost pila. „Tak co mám tedy dělat? Co? Mám se nechat někde léčit? Jako ze závislosti? Vždyť já na nich přece nejsem závislá. Nikomu vědomě neubližuju. Vždycky, nebo skoro vždycky, věřím, že s tím člověkem zůstanu. Jinak bych s ním přece nespala. Nejsem žádný pokusný králík. Přece...“ „Já ti nevím. Co je úplně vypustit? Nestarat se o ně. Nevídat je. Prostě abstinovat,“ navrhla jsem. „No výborně,“ rozčílila se. „Tak ty taky. Taky si myslíš, že nejsem normální. Jen jsi mne ještě neodsoudila. Viď? Ale náběh máš.“ Dívala se na mne opravdu vyčítavě. Trošku mne rozčílila. Přece jen poslouchat o nymfomanii celý večer a pak být ještě obviněna z puritánství, to mírně zamrzí. „Tak na to kašli. Někdo sbírá známky, jiný autogramy, ty sbíráš muže.“ Tenhle záměr ji zřejmě pobavil. Protože ať je to, jak chce, vždycky je lepší sbírku mít než jen do nějaké patřit. (2007)

BÝVALÉ MANŽELKY JSOU BÁJEČNÉ...

„Ti gratuluji k nové známosti. Tou ložnicí prošla půlka Prahy. Líp sis teda vybrat nemohl.” Tak zhodnotila moji blízkou přítelkyni Kristýnku bývalá manželka jejího skoromuže. Skoromuž rovná se někdo, s kým žijete, koho si snad i v brzku hodláte brát. Bývalá manželka byla bývalou už skoro pět let. Čili že zášť byla námi dvěma s Kristýnou velice ne­očekávaná. Řekla bych i překvapivá. Uznejte – po pěti letech i ty největší emoce maličko vychladnou a city ustoupí... Představovaly jsme si tu půlku Prahy. Slušný zástup. Počítáme jen muže? Nebo i ženy? Děti a důchodce vynecháme. No i když – takový zachovalý důchodce nebo nezkušený puberťák... To, že daný zástup ložnicí prošel, jistě nemělo evokovat nějakou nevinnou procházku. Nebo třeba cestu na zmrzku. Jistě to má hlubší sexuální podtext. Naše představivost se nad tím vyjádřením dost vyřádila. Jenže vtipné to bylo jen dočasně. Po chvíli mi došlo, že se Kristýna regulérně trápí. „Pochop, vždyť já ji musím mít aspoň trochu ráda. Vždyť budu mít na víkendy její děti. A na každoden muže po ní. To je víc, než kdybych si po ní koupila v sekáči kabát. Prostě spím s tím samým chlápkem, se kterým spala ona, to mne povinuje se k ní chovat slušně, ne?“ I mně přišlo zvláštní, že žárlivost – po letech – je silnější než mateřský instinkt. Když mám situaci přirovnat, tak partnerku svého bývalého manžela vysoce ctím. Dalo by se i říct, že si jí vážím a mám ji ráda. Koneckonců s kým jiným cizím, koho neznám a koho jsem nevybrala já sama, tráví mé dítě pět dnů z měsíce? Kristýna však nehodlala řešit situaci rázně – ve smyslu, když ty tak, tak já s tebou nikdy komunikovat nebudu. Bohužel se začala obviňovat a přede mnou – fakt hrozné, nic podobného jsem po ní nechtěla, ale opravdu – se jaksi ospravedlňovat. Říkala, že ano, že sice měla jaksi zábavnější období, ale to už je nejmíň sedm let zpátky (nemusela zdůrazňovat, koneckonců jsme spolu studovaly, takže si její muže vybavuji docela živě). A že to fakt nebyly zástupy. Jen pár flirtů. Prostě normální proces dospívání. Její monolog nešel přerušit. V tu chvíli jsem hrála roli té Paní. Paní, kterou jsme nikdy nepotkaly. Paní, která by mohla být kteroukoliv Paní, kterou vídáme v tramvaji. Ale najednou to byla Paní, před kterou se Kristýna potřebovala ospravedlňovat. Cítila se vinná. Jak vinná? Čím? V rámci morálky dvacátého prvního století prostě stále funguje princip čarodějnictví. Hoďte ji na hranici. Stačí plivnout. A ona, je jedno, kdo je ta ona, může mít rusé vlasy, krátké sukně či jen bio názory, ale ona se už musí automaticky bránit. To je možná důvod, proč se ženy stále ještě chtějí vdávat. Aby byly chráněny. Když jsou vdané, mají muže. Ostatním ženám se do nich kope hůř. Přece jen, jsou to Manželky. A manželka nemůže být povětrnice... Proč ta věčná ženská rivalita nelze vyzmizíkovat, nevím. Vždyť máme tak stejné osudy. Co všechno nás spojuje. Od spartakiádních sukýnek, přes menstruaci, porod až po většinou osamělé stáří. Tolik, tolik věcí. A přece se nenávidíme kvůli pocitu efemérnějšímu než denní tisk, kvůli mužské lásce... (2008)

KONEC JEDNÉ LÁSKY

K pětatřicátým narozeninám dostala moje kamarádka Tereza od svých kolegyň vibrátor. Svůj první. Protože jsem na té oslavě byla, vím, že byl růžový, svítil a působil velice odporně. Nejméně dvanáct žen si ten přístroj prohlédlo. Okomentovalo. Jen Tereza ne. Nebyla schopna se toho plastu ani dotknout. Zhnusení, stud a trapnost, to byly jediné pocity, které velmi palčivě vnímala. „Copak mne neznají?“ Ptala se mne pak večer s neskrývaně nešťastným výrazem? „Proč mi nekoupily třeba šálu? Nebo i svícen by byl snad lepší,“ stěžovala si. Už od školy vyhrával svícen v hitparádě nejméně originálních dárků. Pak jsme se nějakou dobu neslyšely. Poslední informaci, co jsem měla, že vibrátor skončil zapomenutý někde ve sklepě mezi zahradnickými potřebami. Pak jednou pozdě večer Tereza volala. Překotně a optimisticky mi vyprávěla, jak jí ta podivná růžová věc vlastně zachránila sedmileté manželství, které už totálně skomíralo nudou. Tereza se svým mužem nespala snad ani na dovolené. A ani jeho její tělo prostě už nebavilo. Po milencích nepátrali, nicméně otazník, co dál a hlavně jak dál, byl aktuální. Růžová, gumová věc byla prvním krokem. Napřed jen jejím. Později se přidal i on. Když zhlédli nejméně padesát pornokazet, vyzkoušeli od latexu po pouta snad všechno, co tenhle průmysl nabízí, rozešli se. Ale ne jako v Hořkém měsíci. Nikdo nikoho nestřílel. Pěkně spořádaně se přes právníky dohodli na majetku i dětech. Je bizarní pozorovat, jak moc je ten sexuální experiment spojil, sblížil... Byli si vlastně snad i vděční, že to mohli prožít. Jenže všechno má své limity. A co zkoušet pak? Pak? Když už je všechno desetkrát vyzkoušené. „Víš, já vlastně už ke konci neměla vztah s manželem, ale se smíchovským sexshopem,“ smála se Tereza, pravda, mírně opilá, asi týden po rozvodu. „A je svatá pravda, že mi ten růžový, světélkující nesmysl prodloužil manželství nejméně o rok. Bůhví, kde je mu teď konec. Neměla bych ho nějak rituálně pohřbít? Jen, víš, co vlastně nechápu? Nechápu, že se skrz tu erotiku nevrátila láska. To nadšení, ta nedo- čkavost, kterou jsme měli, když jsme se potkali. A myslíš, že když jsem teď rozvedená, že mám šanci ten pocit ještě někdy zažít? Nebo už jsem prostě moc stará, moc zkušená, moc dospělá. A měla bych si radši jít koupit tužkové baterky? Co myslíš?“ „To nevím, neumím odpovědět, milá Terezo,“ odvětila jsem jen. Hodně potichu. A pozorovala přitom výstavu fotek na pianě. Z dovolené. Z první cesty do školky. Z porodnice. Na všech byl Pavel. Usmíval se. Pavel, Terezin dnes už bývalý manžel. Neměla bych zapomenout, že on k soudu nepřišel. Nechal se rozvést v zastoupení. Zvláštní, že? Ještě že se nedá i v zastoupení třeba vdát... Pavel už je totiž tři měsíce v Indonésii. U kmenů kolem řeky Mamberamo uprostřed ostrova Nová Guinea. U kmenů, kde má nejkrásnější a nejchytřejší žena cenu pěti prasat. A ženy tam musejí žít zvlášť od mužů, protože jim odebírají energii. A prostřednictvím penisu vstupuje do ženy „duch džungle“. U kmenů, které mají jedno a to samé slovo pro lásku, soucit i smutek... A hlavně, hlavně, jak psal Pavel svým dětem, tam pořád, ale pořád prší... (2008)