Trenér Petržela: Zase mám smysl života

Rozhovor s Vlastimil Petrželou, který se po dlouhé pauze způsobené psychickými problémy, vrací ke své milované profesi v roli trenéra Viktorie Žižkov.

Pouhých pět měsíců uplynulo od chvíle, kdy Vlastimil Petržela opustil bohnickou léčebnu, kde se "kurýroval" z těžké závislosti na hazardu a uklidňujících lécích a už bude zase trénovat. A hned si naložil hodně těžký úkol. Po pádu do druhé ligy musí dostat Viktorii Žižkov zpět do nejvyšší soutěže.

Jak toho chce dosáhnout? Proč se klubu nedařilo? Nebojí se, že se vrátí psychické problémy? Odpověď na tyto otázky naleznete v následujícím rozhovoru.

Proč jste kývnul právě Žižkovu i přesto, že jste měl prý i řadu dalších nabídek?
Rozhodl jsem se z toho důvodu, že v té době to byla první nabídka z Česka. Nevěřil jsem, že by to mohlo vyjít. Byla to dlouhodobá záležitost, když jsme se tři týdny bavili o trénování a hráčích a dalších zásadních věcech, které k fotbalu patří.

Proč si myslíte, že si váš Žižkov vybral?
Asi z toho důvodu, že jsem byl v této situaci už několikrát, kdy jsem dostal mužstvo buď úplně rozpadlé nebo bez ambicí. Tím druhým důvodem je fakt, že se vedení klubu rozhodlo uvolnit ty takříkajíc hvězdy a chtějí pracovat s kluky, které ještě nikdo nezná, s čímž mám zkušenosti. A v neposlední řadě vsázeli na to, že se vracím do fotbalu a budu chtít zase něco dokázat.

Proč si myslíte, že se klubu nedařilo, ačkoliv mnozí říkali, že s takovým kádrem nelze sestoupit?
Samozřejmě, že na to mám svůj názor, ale nechci ho ventilovat. Za prvé jsem tam novým trenérem a za druhé nechci mluvit o hráčích a o trenérovi už vůbec ne, protože si myslím, že žádný trenér nejde do klubu s tím, aby sestoupil. A za třetí nemám na kritiku právo.

Vaším posledním angažmá byl Zenit Petrohrad. Přechod z obrovského klubu do miniaturního týmu formátu Žižkova bude asi pořádná změna, souhlasíte?
Nevím, kdo to tady vypustil, ale když jsem přišel do Zenitu, tak tam byla situace takřka stejná jako na Žižkově. Hráči, kterým se dlužili peníze, byli v dezolátním psychickém stavu, protože nevyhráli půl roku. Chyběla jim motivace. Vyhřívané hřiště, tréninkové centrum a spousta dalších věcí vznikla, protože jsem si je navymýšlel. Navíc díky tomu, že jsme hráli dobře, tak nás koupilo konsorcium bank a když jsme hráli ještě lépe, koupil Gazprom. Až poté se stal Zenit bohatým klubem.

Jaký je váš recept, jak dostat nejen hráče, ale i klub nahoru?
V každém případě budeme hodně trénovat. Možná víc, než jsou zvyklí, ale to se nedá nic dělat, protože fotbal je na tomto postavený. Když nemáte sílu, rychlost a základní atletické atributy, tak nemáte šanci se v dnešním fotbalu prosadit. Budeme dělat různé formy posilování a aerobiku. Musíme také pracovat na jejich hlavách, protože řada z nich bude zklamaná, jiní zase ukřivdění, že jim předchozí trenér nedával šanci.

Jaký styl fotbalu chcete svým novým svěřencům ordinovat?
Mám rád kombinační fotbal. Nejsem zastáncem nakopávané hry, takže se bude pracovat na vlastní hře a taktice. Ale to, co budeme na hřišti dělat, jakým způsobem budeme vystupovat a systémem hrát, závisí na tom, jaké budeme mít hráče.

Vraťme se k Zenitu, kde vlastně začaly vaše psychické problémy. Jak se díváte na těžké období, které jste prožil s odstupem času?
Ty moje problémy vlastně nezačaly v Zenitu, ale už na Bohemce. Tehdy jsem to přepískl. Nakládal jsem si víc, než jsem byl schopný unést. V tu chvíli jsem se potkal poprvé s utišujícími léky. V Zenitu tohle bylo pod kontrolou, ale začal jsem hrát tu nešťastnou ruletu, která mě chytla takovým způsobem, že jsem to nehrál kvůli penězům, ale z důvodu soutěživosti či spíš blbosti.

Jak se na vaše potíže dívalo vedení Zenitu? Vědělo o nich?
V Zenitu to bylo každému jedno, co trenér dělá, hlavně, že byly úspěchy. Horší to bylo, když jsem se vrátil domů, kde to vygradovalo a já jsem nad tím ztratil kontrolu. Nedohlížel na mě doktor a začal jsem se léčit sám, což byl průser. Za chvíli jsem poznal, že to nezvládám. Místo toho, abych s tím něco dělal, tak jsem se chodil bavit do kasina. Zavinil jsem si to sám, protože jsem si myslel, že nebudu do konce života pracovat.

Vracíte se do stejného prostředí, které vlastně všechno způsobilo. Nebojíte se, že vás to znovu semele?
Teď řeknu něco, co jsem ještě nikomu neřekl. Když jsem se chvíli po návratu z léčby začal jezdit dívat na fotbalové zápasy, tak jsem sledoval trenéry, jak všechno prožívali, řvali po sobě i po rozhodčích. V tu chvíli jsem si v duchu říkal, jestli budu mít na to, abych tomu zase nepodlehnul. Manželce jsem se pak svěřil, že asi nezvládnu se vrátit zpátky. Myslím si, že dnes už to zvládnu po tom, čím vším jsem prošel. Zase mám před sebou nějaký smysl života, co se práce týká.

Sledoval jste Žižkov a vlastně i českou ligu během vaší dlouhé přestávky?
Samozřejmě. Nejvíc zápasů jsem viděl v Jablonci a v Liberci. I na Žižkově jsem byl dvakrát. Je mi to strašně líto. Do poslední chvíle jsem nevěřil tomu, že spadnou. Nakonec, když jsem se tam přijel na zápas s Kladnem podívat, tak to byl pravý opak.