Špotáková: Měla jsem nejlepší fanoušky na celém stadionu

ROZHOVOR se stříbrnou medailistkou z atletického mistrovství světa Barborou Špotákovou.

Chtěla zlato, má stříbro. Ale přesto je se svým výkonem spokojená. I přes bolavý loket dokázala totiž bojovat a nakonec odjede s plackou na krku. "Každá medaile z mistrovství světa je nádherná,“ řekla Špotáková v rozhovoru pro tn.cz, ve kterém se rozpovídala o atmosféře mistrovství, o českých fanoušcích i největší soupeřce Abakumovové.

Báro, včera jste získala stříbrnou medaili na mistrovství světa. Jak tento výsledek vnímáte dnes?
Určitě jsem spokojená. Při kvalifikaci jsem se necítila vůbec dobře, tak jsem ráda, že do finále jsem se dokázala zvednout a vybojovat stříbrnou medaili. Jsem za ní ráda, protože každá medaile na mistrovství světa je nádherná.

Co chybělo k tomu, abyste získala zlato?
Určitě jsem neměla takovou formu, jakou bych si přála. Necítila jsem se tak dobře, jak bych si představovala.

Bylo tohle mistrovství pro vás těžší, protože jste do oštěpařského sektoru vstupovala jako obhájkyně zlaté medaile z MS v Ósace?
Na jednu stranu je to výhoda, protože soupeřky to ví, že jsem mistryně světa a tak se trochu bojí. Pro mě to nijak svazující nebylo. Spíš jsem bojovala sama se sebou, měla jsem ze svých výkonů horší pocit a na finále jsem sama sebe musela přemlouvat, že jsem na tom skvěle.

Ono to na vás bylo vidět, že hrozně moc chcete, ale tělo neposlouchalo. Jak moc váš výkon ovlivnilo zranění lokte?
Dneska mě ten loket bolí hodně, ale myslím si, že za 14 dní by to mělo být v pořádku. Ve stejném stavu jsem ho měla v roce 2006 v Göteborgu a došlo tam vlastně ke stejné situaci. Vyhrála také Steffi Neriusová a já stejně jako včera jsem poslední pokus poslala hodně vysoko a taky jsem si ten loket pochroumala. I přesto jsem ale dokázala vyhrát ve Stuttgartu, takž věřím, že moje forma ještě půjde nahoru a loket se uzdraví.

Nebojíte se toho zranění trochu, když se takhle opakuje?
U nás oštěpařek je to trochu jiné. To zranění je spíše zapříčiněno špatnou technikou, než opotřebováním. Když forma dozní, nohy jsou rychlejší a najednou se ten loket nepochroumává.

Překvapilo vás, jak se trápila vaše největší soupeřka Ruska Abakumovová? Byla přemotivovaná?
Byla strašně namotivovaná, strašně natrénovaná a strašně moc chtěla. Navíc jí nesedl ten povrch, který byl měkkčí. Ona je hrozně rychlá, takže se jí více daří na tvrdším povrchu. Na to určitě doplatila. Bylo vidět, že do toho chce dát vše, při představování dokonce odešla mimo kameru a to se nedělá. Na druhou stranu musím říct, že po závodě všem srdečně gratulovala a vypadala, že je ráda i za ten bronz.

Jak jste vlastně vnímala atmosféru na berlínském stadionu? Zdaleka nebylo vyprodáno.
Z toho, že byla zaplněná jen půlka stadionu, jsem byla zklamaná. Na druhou stranu ale vím, že jsem měla absolutně nejlepší fanoušky z celého mistrovství světa. Ta skupina, co za mnou přijela, byla opravdu slyšet. Ty jsem vnímala moc dobře, ale jinak byl stadion prázdný.

Oštěpařské klání trvalo neobvykle dlouho. Jak jste se s tím vypořádala?
Máte pravdu, soutěž trvala dvě a půl hodiny a člověk prostě nemůže vydržet tak dlouho dobu nabuzený. Adrenalin prostě v těle tak dlouho nevydrží. To byl problém i těch prvních pokusů. Steffi hodila, pak byl nějaký ceremoniál, pak se běželo a trvalo to snad 10 minut. Tam vlastně pro všechny oštěpařky ta soutěž skončila.

Myslíte si, že je to fér? Některé závodnice musí čekat dlouhou dobu, než se dostanou ke svému pokusu.
Bohužel je to o štěstí. Los, kterým se určuje pořadí, prostě nelze nacvičit, takže člověk musí doufat, že bude mít na něj štěstí. A Steffi to štěstí měla.