Sbohem, Grande Paolo. A díky za ty vzpomínky!

Český fotbal přišel definitivně o své tepající srdce. Kopačky pověsil na hřebík Jaromír Jágr tuzemské kopané.

“Když už něco děláš, dělej to pořádně“! Tak zní heslo dříče Pavla Nedvěda, české fotbalové legendy, kterou už bohužel neuvidíme obíhat trávníky špičkových stadionů jako ta pověstná motorová myš.

Po dlouhém zvažování totiž zřejmě Méďa, jak se bývalému reprezentačnímu kapitánovi přezdívá, dospěl k názoru, že už by vrcholový fotbal dělat pořádně nechtěl, a nebo nemohl. Jinak si nelze vysvětlit jeho definitivní rozhodnutí o tom, že nepřijme žádnou z lukrativních nabídek z celého světa a pověsí kopačky nadobro na hřebík.

Popletená symbolika

Velký kritik předčasných odchodů talentovaných českých hráčů do zahraničí tak udělal symbolicky v den, kdy byl oznámen odchod sotva šestnáctiletého ostravského obránce Jakuba Sokolíka z Ostravy do Liverpoolu. Klub a agent na takovém obchodu jistě vydělali, nepohřbili ale další tuzemskou fotbalovou naději? Nedvědovi se jistě, stejně jako všem rozumným lidem, při této zprávě protočily panenky.

Na medailonek Pavla Nedvěda se podívejte ZDE:

Sám začal zářnou kariéru v rodné Skalné, ze které se postupně přes Cheb, Plzeň a Tábor dostal do “velkého fotbalu“ v dresu pražské Dukly. Po pouhých 19 zápasech, odehraných za armádní celek, sáhla po talentovaném záložníkovi s příkladným přístupem k přípravě slavná Sparta, za níž odehrál čtyři skvělé sezony. V té poslední, jejímž vrcholem byl evropský šampionát v Anglii, už tuzemskou ligu výrazně převyšoval. S letenským celkem získal dvakrát český a jednou československý titul a do srdcí sparťanských fanoušků se asi nejvíce zapsal parádní střelou, kterou v posledních vteřinách rozhodl derby s největším rivalem Slavií.

Po těžkém úvodu se stal v Itálii hvězdou

Na mistrovství Evropy 1996 se spolu s dalšími vycházejícími hvězdami Poborským, Bergrem a Šmicrem postaral o stříbrnou radost pro fanouškovskou obec a zlatou, v podobě obrovské hromady peněz, pro celý český fotbal. Do Lazia Řím si jej totiž vytáhl tehdy jeden z nejuznávanějších trenérů na italském území a další Čech Zdeněk Zeman. Na rozdíl od jiných tak měl Nedvěd malinko ulehčenou adaptaci na nové prostředí, i když na Apeninský poloostrov odešel bojovat o místo v sestavě bez znalosti jazyka a s těhotnou manželkou po boku. Za důvěru se kouči Zemanovi ale hned v první sezoně odvděčil deseti vstřelenými brankami, z nichž některé byly, jak už se u Grande Paola stalo zvykem, výstavní.

Veleúspěšnými se pro Nedvěda a celé Lazio staly zejména ročníky 1998/99 a 1999/2000. V tom prvním dokráčeli Římané jako poslední celek v historii k vítězství v Poháru vítězů pohárů. Nedvěd se pod něj podepsal zřejmě nejdůležitější brankou ve službách Lazia, když celé finále rozhodl střelou z hranice velkého vápna. V další sezoně pak italský tým získal evropský Superpohár, domácí scénu pak vítězstvím v lize i poháru zcela opanoval.

Rozhodující Nedvědova trefa ve finále PVP:

Náhrada za Zidana

Nedvědovou životní motivací ale bylo zahrát si na mistrovství světa a vyhrát Ligu mistrů. K tomu druhému potřeboval vyhlášený srdcař přestup do opravdického velkoklubu. Podařilo se v létě 2001, kdy se Nedvěd stěhoval do Juventusu Turín, jako náhrada za nejlepšího fotbalistu světa Zinédina Zidana. Toho si za rekordní sumu peněz pořídil Florentino Pérez, který prožíval v křesle prezidenta Realu Madrid první velké poblouznění s názvem Los Galácticos. I Nedvědův přestup měl rekordní parametry a přestup plavovlasého záložníka je doposud nejdražším u fotbalisty s českým pasem.

Ne nadarmo má Nedvěd ve svém životopise jako svůj nejoblíbenější film hrdinský epos Statečné srdce. To, že by on sám mohl zastoupit Mela Gibsona v roli neohroženého a na dnešní dobu nezvykle zásadového vůdce, se hned několikrát přesvědčili fanoušci a funkcionáři Staré dámy, stejně jako samotní Nedvědovi spoluhráči, kterým byl neustálým příkladem v tréninkovém nasazení a oddanosti fotbalu.

Když trávník zkrápějí slzy...

Málokteří z nich tak zapomenou na to, jak je Nedvěd v roce 2003 dotáhl do finále Ligy mistrů, v němž nemohl kvůli žlutým kartám nastoupit. Na hřišti to pořádně oplakal, stejně jako krutou ránu osudu v dobře rozehraném semifinále ME 2004 proti pozdějším vítězům z Řecka. Tahoun mužstva musel kvůli zranění brzy střídat a Češi si bez svého tepajícího srdce nedokázali proklestit cestu do vysněného finále proti dobře organizovanému soupeři.

O pár měsíců později si odbyl Nedvěd první rozlučku s národním dresem, do nějž se vrátil před MS 2006 v Německu. Poslední velký zápas pak v dresu se lvíčkem na prsou jako obvykle oddřel při smutné derniéře Čechů ve skupině, symbolicky proti své osudové Itálii. Poslední rozloučení s reprezentací přichází následně při domácí přátelské prohře se Srbskem.

2003, rok který Nedvěd opanoval

Vraťme se však ještě ale zpátky do roku 2003, který se stal nejúspěšnějším v Nedvědově kariéře jak po individuální, tak kolektivní stránce. Kromě zmiňovaného finále Ligy mistrů se Juventus radoval ze svého doposud posledního a regulérního scudetta. Na Nedvěda samotného pak na přelomu roku čekalo nejprestižnější individuální ocenění Zlatý míč, který před ním získal jen jediný krajan – v roce 1962 Josef Masopust. Zároveň se stal vítězem ankety World Soccer o nejlepšího fotbalistu světa za zmiňovaný rok 2003, a také českým sportovcem roku.

Odejít, či neodejít, toť byla otázka

Jedno z největších dilemat kariéry pak na českého borce s příznačnými přízvisky Méďa, Grande Paolo, Furia Ceca, Stachanovec a Duracell čekalo v létě roku 2006. Po neúspěšném vystoupení českého výběru na šampionátu v Německu se totiž musel rozhodnout, zda opustí Juventus, jehož bárka se po korupční aféře potopila do druhé ligy a navíc přišla o dvě ozdoby v podobě italských titulů. Na rozdíl od jiných hvězdných spoluhráčů (Vieira, Cannavaro, Zlatan Ibrahimovič) se rozhodl klub svého srdce v těžké chvíli podržet a pomohl mu k okamžitému návratu mezi italskou elitu.

Na emotivní loučení s aktivní kariérou v podání Pavla Nedvěda se podívejte na videu:

I díky jeho příkladnému rozhodnutí, kterým se dobrovolně připravil o rok mezi světovou elitou ve chvíli, kdy se jeho fotbalový čas chýlil k nezadržitelnému konci, na něj v květnu čekala pod Alpami velkolepá rozlučka s dojatými fanoušky. Ti do poslední chvíli věřili, že si Nedvěd svůj úmysl skončit, jako v minulosti již několikrát, rozmyslí. Marně. Grande Paolo jim místo toho ukázal svou velikost ještě jednou, když odmítl štědrou nabídku rivala Interu Milán. Nezradil své srdce ani přesto, že se mohl ještě naposledy pokusit dobýt vysněný pohár pro vítěze Ligy mistrů. Nejen za to mu na dálku tleskám!