Bílek na odstřel? Ne, ale česká reprezentace čeká na kulku z milosti

ANALÝZA S ANKETOU: Česká reprezentace vstoupila do kvalifikace na ME tím nejhorším možným způsobem. Pokud prohraje v dalším duelu se Skotskem, může být pro ni po dvou zápasech v podstatě dobojováno.

Po domácí prohře 0:1 s outsiderem z Litvy před natěšeným olomouckým publikem dostal další těžkou ránu celý tuzemský fotbal a ne jen stále ještě nový kouč Michal Bílek, po jehož hlavě začala velká část fanoušků volat. Na ukvapené závěry je ale přeci jen ještě brzy, nejsme přeci někde na Balkánu.

Bílek a jeho fundovaný pobočník František Komňacký se sice dopustili několika chyb, ale kdyby odvolávali realizační tým po každém nepovedeném zápase například ve Francii, měli letos již asi šestého kouče národního celku.
 

Nelítá nízko, ale má potřebný hráčský materiál?
 

Přesto je nad některými přehmaty potřeba varovně zdvihnout prst. Pojďme ale pěkně popořadě. Nejprve je třeba pochválit, že Bílek vyzkoušel v přípravných duelech velké množství hráčů. Ukázal tak svou otevřenost, spravedlnost a odvahu – po slabých výkonech na turné v Emirátech totiž ustál obrovskou vlnu kritiky a z nastoleného trendu neuhnul. Moc dobře totiž věděl, že výsledky, a koneckonců i předváděná hra, nebyly v daném období pro budoucnost českého fotbalu tím ani zdaleka nejdůležitějším.
 

Dalším Bílkovým plusem je snaha vštípit nově se rodícímu mužstvu moderní herní styl plný pohybu bez míče a krátkých přihrávek, s velkým důrazem na aktivitu krajních obránců. Bývalý sparťanský lodivod také velmi úspěšně přebudoval stoperskou dvojici – Sivok s Hubníkem dokázali, že mají na to podávat excelentní výkony, narychlo přeorientovaný levý bek Kadlec navíc zvládl svůj part při Sivokově vynucené absenci s rychlostí a noblesou.
 

Co nevyšlo proti Lotyšům, nevyšlo ani s Litvou
 

Jenže právě Kadlecova absence u levé postranní čáry byla zárodkem úterního neúspěchu. Nic proti Danielu Pudilovi, ale na základní sestavu reprezentace ještě nemá. Patřil sice k těm aktivnějším borcům na trávníku, jen to ale samo o sobě nestačí. Přesnost přihrávek a také centrů byla v podání hráče belgického Genku žalostná, stejně jako v případě jeho kolegy na opačné straně Pospěcha a vlastně všech českých reprezentantů. Pudilovi ovšem navíc schází důraz, který je proti takto houževnatému soupeři potřeba.

Bílkovi už Pudilovo zařazení nevyšlo v posledním přípravném duelu s Lotyšskem, stejně tomu je i s Janem Polákem. V obou případech nechyběli tito borci ani v základní jedenáctce na startu kvalifikace a minimálně v případě staronové tváře Anderlechtu šlo o opravdové fiasko. Polák si na vštěpovanou kombinační hru nevěří a podle toho také jeho přihrávky dopadají – tragicky.
 

Nestřílej, jsem přítel!
 

Jenže koho byste chtěli přidat k páteři středové řady Rosický – Plašil? Oba sice dokáží kličkovat na malém prostoru a hledat přihrávkami volné spoluhráče, když ale tým jako Litva zbuduje ve svém vápně nedobytnou tvrz, co zbývá k jejímu pokoření? Centry ze stran a střelba ze střední vzdálenosti. A právě s tou mají oba kreativní borci celoživotní problém, což v úterý večer hned několikrát dokázali. Napálit míč pod víko zpoza vápna tak může opravdu snad jen Polák, ten ale na pověst dříve obávaného šutéra z dálky dává pomalu zapomenout.
 

Když už jsem u centrů, tak jejich úspěšnost byla takřka nulová. A to k velkému překvapení, nejspíš i soupeře, především ze standardních situací. Bývalá obrovská chlouba národního celku, na níž si zakládal především český kouč desetiletí Karel Brückner, se stala v podání Plašila či Rosického a Bílkových schémat spíše tragikomickou záležitostí.
 

Rada fanouškům? Přivřete oči a smiřte se s realitou
 

A teď to nejdůležitější na závěr. Když český kouč v zájmu posílení ofenzivy týmu potřeboval stáhnout jednoho z útočníků, vybral si raději evidentně výraznějšího a nebezpečnějšího Fenina. Říkal jsem si, že Bílek prokázal nakolik má přílišný respekt z velkých jmen, jímž je například to Barošovo. Po krátkém zamyšlení jsem mu ale musel dát zapravdu. Kdyby si znepřátelil české primadony, které ještě alespoň těží z toho, že mohly hrát po boku takových es, jakými byli Nedvěd, Koller a Poborský, kdo by vlastně Českou republiku reprezentoval?

Už takto byla trenérova myšlenka na pohledný ofenzivní fotbal devalvována jen slabými dovednostmi jeho svěřenců ve dvou nejdůležitějších oblastech moderní kopané. Tou první je rychlost, druhou pak přesnost – ať už přihrávek, střelby a také prvního dotyku, nebo-li zpracování míče. Pokud tento základ nejlepší tuzemští fotbalisté nezvládají, co asi mohou nabídnout jejich náhradníci? Doufejme, že se český celek z úvodního fiaska s Litvou oklepe a my fanoušci to nikdy nebudeme muset zjistit. Prostoru na obrat k lepšímu je ještě dostatek.