V Rubínu Wimbledon nehledejte. A zábavu už vůbec ne

Zapomeňte na to, že Nadal hraje levou rukou. Že tenisté dávají fanouškům podpisy až po zápase. Neřešte, že wimbledonský centrkurt už nějaký ten pátek disponuje zatahovací střechou, nebo že umpireový rozhodčí hlásí skóre v určitém neměnném pořadí.

Jinak byste totiž mohli z divadelního představení Federer - Nadal z pražského A studia Rubín odcházet stejně zklamaní, jako já.
 

V první řadě nejsem hnidopich a myslím si, že umím pochopit nadsázku. I proto jsem schopný tolerovat herecké dvojici Marek Taclík / Jakub Prachař celkem velké množství faktických omylů. Vždyť nakonec minimálně polovina celé hry je smyšlená. Jen škoda, že alespoň v těch několika základních charakteristikách současných tenisových ikon nebyli oba protagonisté (a samozřejmě především režisér) důslednější.
 

To, že Mirka Federerová je fúrie posedlá slovenskou kuchyní, nebo že Nadal do takové míry dá na své magické rituály, jsou věci, které pobaví. Za těch čtyřicet minut padlo pár hlášek, které stály za to. Jinak mě ale koncepce představení příliš nenadchla. Slyšet snad dvacetkrát o tom, jak a proč si "Rafík" vytahuje trenky z pozadí, to je trochu pod úroveň. Počet vulgarismů a fekálních vtipů nakonec vlastně asi bohužel jen koresponduje s dnešní dobou.
 

Co mi ale do této chvíle nedošlo, je smysl podivných tanečních kreací, které mají symbolizovat jednotlivé sady wimbledonského finále. Taclík Federer ani Prachař Nadal příliš tanečně vybaveni nejsou, to bych jim odpustil. Ale jednoduše mi nedošlo, proč to všechno vlastně předváděli.. Choreografie představení byla podle mě tou nejslabší částí.
 

Opravdu jsem se nedokázal bavit. Možná jsem prostě jen očekával něco víc. Možná mi neseděla sci-fi zápletka s jestřábím okem. A možná mi to celé přišlo až příliš laciné. Každopádně bych byl rád, kdybyste se přišli do Rubínu podívat, a dali mi vědět, jestli mi jen v osmadvaceti došel smysl pro humor, nebo byl problém skutečně na jevišti.