BLOG: Byl to dobrý fotbalový rok. Važme si toho!

Zdroj: Mediafax

Rok 2012 byl pro český fotbal nadmíru úspěšný. Nechci si nasazovat růžové brýle ani zavírat oči nad nechutnými aférami – jen bych rád vyzdvihl to pozitivní a připomněl, že nemusí být pokaždé tak dobře. Zvláště když někteří lidé nezmění své myšlení.

Český fanoušek je náročný a snadno se namlsá. Dosažené výsledky často nedokáže dostatečně docenit a myslí si, že budou automaticky přicházet dál. Když se to nedaří, spustí vlnu kritiky.

Proto se ani největší úspěch letošního roku nedočkal zaslouženého uznání. Národní tým to dotáhl až do čtvrtfinále mistrovství Evropy. Lépe dopadly jen velmoci, na které momentálně nestačíme: Španělsko, Itálie, Německo a Portugalsko. Vyřadili jsme silné Rusko a pořádající Polsko. Je to třetí nejlepší výsledek v historii samostatné České republiky.

Až na domácí klopýtnutí s Bulharskem se podařil i rozjezd do kvalifikace MS 2014. Přesto se Michal Bílek ocitl v roli nenáviděného trenéra, který neustále musí čelit dotazům ohledně svého odvolání. Dokonce vznikla petice, pod níž jsou tisíce podpisů.

Já tvrdím, že se za daných okolností povedlo maximum. A je-li někomu málo čtvrtfinále mistrovství Evropy, vážně by mě zajímalo, co řekne, až třeba reprezentace na šampionát vůbec nepostoupí.

Zatím to akutně nehrozí. Mužstvo má stále svoji kvalitu a je konkurenceschopné. Vděčí za to mimo jiné rostoucí kvalitě Gambrinus ligy, kde se už dlouhodobě prosazuje trend útočného fotbalu. Vyčnívá tu i několik individualit, které se prosadily až do národního týmu a staly se tam platnými hráči, nebo dokonce oporami. Dříve se drtivá většina reprezentantů rekrutovala z řad krajánků. Postupně se ale důležitými dodavateli staly domácí ligové kluby. To svědčí o tom, že úroveň soutěže jde nahoru.

Projevilo se to i v evropských pohárech. Plzeň i Sparta v Evropské lize přežily zimu a mohou se těšit na atraktivní jarní dvojzápasy s proslulými soupeři. Nemají se čeho bát. Letos už získaly skalpy renomovaných týmů: Atlétika Madrid či Athletiku Bilbao.

Díky tomu se český klubový fotbal posouvá v žebříčku nahoru a vrací se tak na pozice vyklizené před několika lety. V pořadí národních koeficientů ztrácíme na 15. Dánsko už jen 3,475 bodu a na rozdíl od Seveřanů si svou bilanci letos ještě můžeme vylepšit. Máme tak naději, že brzy budeme opět mít dva zástupce v Champions League.

I v zahraničí máme stále hráče, kteří přísluší k absolutní špičce. Petr Čech si dokonce splnil letitý sen a vychytal Chelsea prvenství v Lize mistrů. Legionáři nastupují i v kvalitních klubech v Německu, Rusku či na Ukrajině. A talentovaní mladíci z líhní českých klubů – Tecl, Pospíšil či Darida – o sobě jistě dříve či později dají vědět v nějaké silné evropské ligové soutěži.

Všechno by tedy zdánlivě mohlo být idylické, kdyby… Kdyby na povrch tu a tam nevyplavala špína ze zákulisí. Ta pověst našeho fotbalu kazí. Hlavně v poslední době kredit českých klubů hodně utrpěl.

Nechci tu ale zbytečně moralizovat. Každý nechť začne sám u sebe a zamyslí se, co pro náš fotbal může udělat. Když se totiž povede takový rok, jako byl ten uplynulý, užitek z toho budeme mít my všichni.