ICE RUNNER – Ledový běžec! Triatlet Vabroušek trénoval v mrazáku a na Antarktidě zářil

Zdroj: oficiální zdroj

Nejlepší český ironman Petr Vabroušek je světovým unikátem nejen v tom, že během roku zvládne více než deset dlouhých triatlonů, ale také v tom, že si jako první podmanil dvě velké závodní výzvy na Antarktidě.

Po mrazivém maratonu vyhrál o dva dny později i běh na 100 kilometrů. Zdá se, že mezi svá přízviska Železný muž, Železňák, Ironman teď může přidat i Ice runner a Ledový běžec. Co o závodech v mrazivých končinách prozradil?
 

Petře, jak jste se připravoval na specifické antarktické podmínky?
Obecně posledních 25 let, kdy se věnuji triatlonu a převážně Ironmanu (tedy závodům trvajícím 8-9 hodin, zakončeným běžeckým maratonem). K tomu jsem v posledním roce absolvoval několik ultramaratonů v rozmezí 9-13 hodin. Necelý měsíc před závodem jsem si zlomil loketní kost, a tak jsem předčasně ukončil triatlonovou sezonu a i se sádrou se denně věnoval dvoufázovému běžeckému tréninku. Za účelem aklimatizace na extrémní chlad jsem denně navštěvoval polárium ve Zlíně (4 minuty při – 190°C) a absolvoval až 90ti minutové tréninky v mrazírnách v Nivnici při – 22°C. Myslím, že v přípravě jsem nic nepodcenil.

Zdroj: oficiální zdroj

Jaké počasí panovalo v době závodů?
Během maratonu ještě svítilo slunce a vanul přijatelný slabý vítr. Teploty se pohybovaly mezi -20 a -30°C. Při 100km běhu pak bylo velmi oblačno, sněžilo a foukal nepříjemný silný vítr, teploty ale povyrostly na -15 až -10°C. Při obou závodech byl největší nepříjemností nerovný, bortící se povrch. Často jsme probíhali i čerstvě navanutými závějemi. Zejména při stovce byla minimální viditelnost, takže každý došlap byl dost náročný.
 

Jak vypadal terén? Nekonečná ledová rovina, nebo i kopce?
Většina 21,1km dlouhého okruhu na maraton i 10km okruhu pro stovku byla po rovině. Jen na nejdelší větrné rovině byly asi 2km mírně do kopce a 2km mírně z kopce. Kolem trati byly ale vidět nádherné kopce patřící do masivu Ellsworth Mountains. Jen necelých 100km od našeho campu se tyčí nejvyšší hora Antarktidy Vinson Massif s nadmořskou výškou skoro 4900 m. Závod se konal v nadmořské výšce kolem 750m, z čehož bylo asi 600m tvořeno ledovcem Union Glacier. Ledovec i s celou přistávací dráhou a kempem se posunuje zhruba o 30-50m ročně směrem od pólu na sever k moři.
 

Co vás nejvíce zaujalo na specifické krajině Antarktidy?
Úchvatné scenérie, kdy nekonečné ledovce kontrastují s vysokými horami v okolí. Krásné počasí, které zde údajně po většinu léta panuje, ale my jsme ho zažili jen velmi sporadicky. Neuvěřitelný klid, kterým na člověka působí.

Zdroj: oficiální zdroj

Váš nejhorší zážitek?
Čekání na odlet zpět. Létat sem pod polární kruh umí jen Iljušin 76 a jen za určitých podmínek (síla větru a viditelnost). Po závodech jsme tedy každý den čekali na umoudření počasí a příležitost k návratu. Nakonec jsme odletěli až týden po stokilometrovém závodě. Čas jsme alespoň využili k příležitostným výletům do okolí na běžkách. Vzhledem k počasí a výskytu prasklin v ledovcích jsme ale museli postupovat ve skupině a vzájemně navázáni na laně.
 

Maraton jste vyhrál a závod na 100km také. Navíc v traťových rekordech. V čem vám antarktické podmínky tak sedly?
Mezi maratonci jsem se svými 81kg doslova těžkotonážník. Zatímco na městských maratonech nemám proti lehkonohým hubeným soupeřům moc šancí, tady to přesně vyhovovalo mé konstituci. Navíc běh v bortícím se sněhu vyžaduje silové pojetí (podobně jako maraton po 180km na kole). Obvykle se tady běhají o 50% horší časy, než při klasických maratonech a tak mi to s osobákem 2:31 vycházelo zhruba an 3:47. Traťový rekord byl 3:41 a tak jsem tušil, že bych mohl být blízko. Nakonec se podařil čas 3:34.
 

Jak jste do Antarktidy cestoval?
Sraz účastníků a úvodní briefingy proběhly na jihu Chile v Punta Arenas. Takže jsme strávili 2 dny tam a následoval přelet do Antarktidy. Hned den po přistání proběhl maraton a po jednodenní pauze i závod na 100km. Po zpožděném návratu do Chile bohužel nebyly k mání žádné letenky do Evropy, a tak jsme zde zůstali uvězněni ještě další 3 dny.
 

Kde jste tam bydleli? Na nějakých základnách? Jak to tam vypadalo?
Bydleli jsme na chilské základně Union Glacier, která se nachází hluboko pod polárním kruhem jen necelých 1000km od jižního pólu. Základna je sezonní (listopad-leden) a nejsou zde žádné budovy. Spí se ve stanech vyhřívaných jen sluncem, kde obvykle údajně panují teploty mezi +4 a +15°C. Vzhledem k počasí, které nás tam zaskočilo, jsme měli teplotu uvnitř stanu trvale kolem -5°C. Zachránily nás pronajaté polární spacáky, ve kterých se člověk s láhví horké vody po pár minutách dokázal zahřát. Mezi závody byl jen jeden den volna, takže jsme zůstávali v kempu. Asi 8km od kempu je ledová přistávací dráha pro zmíněný Iljušin 76. Přímo u kempu je pak další sněhová letištní dráha. Tábor slouží jako mezistanice pro různé vědecké i sportovní výpravy. Na pól se odsud s mezipřistáním pro dotankování (ruční pumpou v některém z antarktických úložišť) dá doletět za 6 hodin.
 

Co divoká zvěř? Vyskytovala se na trase závodu?
Takto hluboko na jihu nic nežije a neroste. Tedy s výjimkou dvou druhů vzácných lišejníků.
 

Jak je to s tmou v těchto končinách? Panuje tam polární den, že? Jak to na vás působilo?
Polární den tam panuje a slunce zůstává vysoko nad obzorem po celých 24 hodin. Je to velmi nezvyklé a i když je zataženo, nedá se venku bez slunečních brýlí dlouho vydržet. Problém je to hlavně při večerní snaze usnout. První dvě noci jsem to řešil tabletkou na spaní, pak už mne únava donutila usnout i bez ní.
 

Sledujte novinky u Petra Vabrouška na jeho oficiálních stránkách www.petrvabrousek.eu i na facebooku www.facebook.com/PetrVabrousek.