Jelena Dokičová dokázala ve své kariéře vystoupat až na čtvrté místo žebříčku WTA, ale během ní se musela potýkat s drsným chováním svého trenéra a otce v jedné osobě. Své zážitky shrnula do knihy, horší než fyzické násilí bylo prý psychické týrání.
„Opravdu hodně mě bil. Začalo to vlastně už prvním dnem mé tenisové kariéry,“ píše ve své autobiografii Unbreakable Dokičová.
Mlácení probíhalo téměř dennodenně. Mezi běžné praktiky patřilo švihání koženým páskem, plivání do obličeje, tahání za vlasy a uši a kopání do holení. Po jednom z otcových výlevů dokonce skončila v bezvědomí. „Přichází rána do hlavy a já končím na zemi. Začíná do mě kopat, kope mě do hlavy a já začínám vidět rozmazaně,“ popisuje v knize australská tenistka se srbskými kořeny.
Více jí ale prý trápil psychický teror svého otce, od malička musela poslouchat hrubé nadávky a podřizovat se jeho nevypočitatelné povaze.
Po prohraném semifinále Wimbledonu v roce 2000 s Lindsey Davenportovou tehdy sedmnáctiletou tenistku v notně podroušeném stavu vyhodil z hotelového pokoje. Rozrušená se pak rozhodla spát v hráčských šatnách, kde ji objevili rozhodčí a zařídili přespání. „Byl to jeden z nejhorších zážitků mého života,“ dodává.
Podle Dokičové bylo těžké si připomínat všechny ošklivé zážitky, ale cítila, že šlo o "příběh, o kterém by se nemělo mlčet."
„Vždycky jsem se cítila nepochopená a bylo načase, aby lidé poznali mé skutečné já,“ řekla australskému deníku The New Daily. „Téměř deset let jsem trpěla depresemi a málem jsem spáchala sebevraždu,“ svěřila se s děsivým přiznáním.
Podpory se jí dostalo především od lidí, kteří si prošli podobným životním osudem. „Inspirovali mě k založení nadace, která se bude starat o oběti domácího násilí, a bude zahrnovat i nějakou formu sportu,“ dodala v emocionálním rozhovoru.
Její otec Damir Dokič, který byl již dříve známý svým despotickým chováním, se k obviněním ze strany své dcery zatím nevyjádřil.