Když nejlepší český fotbalista Patrik Schick po vyřazení z mistrovství světa oznámil konec reprezentační kariéry, největší pozornost nevzbudilo samotné loučení. Mnohem více zaujaly dvě věty, které prohlásil: „Český fotbal má na mnohem, mnohem víc, než v posledních letech ukazuje. Je potřeba se podívat pravdě do očí a změnit řadu věcí, které dlouhodobě nefungují.“ Co tím 30letý hráč myslel a proč vlastně v národním týmu končí? Protože český fotbal je nemocný a prostředí, které vytváří, je toxické.
Nejsou to prázdná slova uražené hvězdy. Člověk, který většinu kariéry strávil v Bundeslize, přitom potkal špičkové trenéry a fungující organizace, asi dobře ví, jak to v moderním fotbale chodí. A hlavně poznal, jak (ne)funguje ten český.
Patrik Schick blíže neupřesnil, co přesně nefunguje. Možná ani nemusel. Hlavní bolístku českého fotbalu všichni, kteří se v tomto toxickém prostředí pohybují, velmi dobře znají. Největším problémem není jedno nepovedené mistrovství nebo předtím nezvládnuté kvalifikace. Český fotbal jen dlouhodobě přežívá z generace na generaci a spoléhá na to, že se jednou za čas objeví nějaký výjimečný talent. Třeba takový, jako Patrik Schick. Jenže systém nefunguje a dlouhodobě se ukazuje, že s talentem neumíme pracovat. Český fotbal ho zabíjí. Tak jako zabil chuť hvězdy Leverkusenu ještě někdy reprezentovat.
Podívejme se na reprezentaci, což by měla být výkladní skříň českého fotbalu. Poslední roky se kolem ní střídají trenéři, mění se koncepce, herní styl i atmosféra. Každý přichází s tím, že začne znovu. Jenže pokaždé se řeší hlavně následky, nikoliv příčiny. Máme hráče v Bundeslize a Premier League, ale na mistrovství světa zahřívají lavičku a hrají hráči „prověření“ českou ligou. Neumíme využít potenciál šikovných hráčů z velkých klubů, místo toho sázíme na pevnou defenzivu a bojovnost, což už ani na průměrné světové týmy nestačí.
Stejně je na tom výchova hráčů. Česká republika sice produkuje zajímavé fotbalisty, ale čím dál méně těch světových. Akademie se zlepšují, jenže tempo vývoje v Evropě je mnohem rychlejší. Zatímco jinde se investuje do dat, individualizace tréninku nebo rozvoje techniky od útlého věku, u nás se často stále řeší hlavně výsledky žákovských soutěží. Za každou cenu zvítězit. Naučit systém. Chybí peníze, infrastruktura i trenéři, bez kterých se prostě neobejdeme. Vlak už nám dávno ujel a bude trvat roky, než se alespoň přiblížíme západoevropským standardům práce s mládeží.
Dalším problémem je prostředí. Český fotbal má za sebou bolestivé aféry, mocenské boje a zákulisní války. Úplatky, rozhodčí ovlivňující zápasy ve prospěch mocenských (nebo sázkařských) skupin. Tohle všechno vidí fanoušek i sponzor. Řeší se, kdo se hádá, kdo koho obviňuje a kdo za co může. Důvěra se buduje roky a ztrácí během několika měsíců. Pro čerstvý příklad nemusíme chodit daleko: úplatkářská kauza okolo Karviné zmítá celou ligou a dává velkou nejistotu, jak to vlastně bude s českými zástupci v pohárové Evropě.
Patrik Schick odchází v nejlepších letech. A bude českému týmu chybět víc, než si dokážeme představit. Jeho největším odkazem však nebude gól z Eura 2021 nebo dalších 25 tref, které během deseti let v národním týmu nastřílel, nýbrž dvě věty, které ve čtvrtek pronesl na rozloučenou: „Český fotbal má na MNOHEM, MNOHEM víc. Je potřeba se podívat pravdě do očí a změnit řadu věcí, které dlouhodobě nefungují.“
Co tím odchovanec Sparty myslel? Český fotbal dnes nepotřebuje hledat konkrétního viníka posledního neúspěchu na MS. Sám je totiž nemocný od hlavy až k patě a léčbu už roky odkládá. Konečně musí přestat předstírat, že se vlastně nic neděje.
Jestli Schickova slova zapadnou stejně jako desítky podobných výroků před nimi, nezmění se nic. Jestli ale konečně zahájí nepříjemnou debatu o tom, proč fotbalová země s deseti miliony obyvatel pravidelně ztrácí kontakt s evropskou špičkou, pak možná jeho reprezentační konec nebude jen dalším smutným loučením.
V reprezentaci jsem cítil z Schicka frustraci, říká Straka. Fukal vidí hlubší problém: