Slovní spojení "věčně druhý" si mohou slávisté nechat vytesat do kamene.
Slávisté se po ostudné prohře 0:3 se Žižkovem budou muset zřejmě opět pogratulovat k zisku titulu Spartě. Stejně jako loni prohospodařili luxusní náskok, který si vypracovali během podzimní části sezony. A pak už jenom zamávali červenobílým šátečkem rudému vlaku jménem Sparta.
Slávisté a jejich labilita
Kde hledat příčiny opětovného kolapsu sešívaných? V myslích fotbalistů Slavie existuje zřejmě něco jako sparťanský syndrom. Slavii se nejprve nepodaří jeden či dva dva jarní zápasy a pak už jede z kopce. V tu chvíli začne cítit, jak jí Sparťané dýchají na záda a slávisté tlaku jednoduše nedokáží odolat. Sparta cítí „krev“ a pak už je k nezastavení.
Psychický tlak na slávistických bedrech se projevuje v klíčových momentech zápasů, kdy hráči nedávají šance. Nepomáhá ani příšerná šňůra neproměněných penalt. Ke Kalivodovi, Tavaresvoi a Šenkeříkovi se přidal zkušený Erich Brabec, který selhal ve víkendovém utkání se Žižkovem. Nervozita přilepená na slávistických kopačkách jim ubírá lehkost při rozehrávce a herní eleganci. Její výkony jsou nesmírně upracované.
Faktor Vlček
Poslední faktorem a zřejmě tím nejpalčivějším je absence Stanislava Vlčka, který v zimě odešel do Anderlechtu. Bývalé útočné eso sešívaných se stále drží na 4. místě tabulky střelců se sedmi góly. Podílel se na celkovém počtu vstřelených branek na podzim Slavie téměř čtvrtinou. Slavia jich vstřelila 26 ze 16 zápasů. Na jaře má zatím příšernou bilanci 12 gólů z 11 zápasů. Vlček však nepomáhal pouze svými góly. Svou dravostí a rychlostí neustále poutal pozornost obránců soupeřů. S útočníkem, kterému se často vytýkalo neproměňování šancí odešlo také srdce, které teď slávistům v těžkých chvílích chybí.
