Topkatastrofa námořní lodi. Proč šla ke dnu Lusitania?

7. května 1915 se stala druhá největší námořní katastrofa všech dob.

Stačilo jedno torpédo a zemřelo 1198 lidí. Dopravní loď Lusitania šla ke dnu během pouhých 18 minut, ale důsledky jejího potopení ovlivnily celé generace.

Na ponorku jsme příliš rychlí

Na poslední cestu se Lusitania vydala 1. května 1915 z newyorkského přístavu. Posádka i cestující dobře věděli, že je nečeká snadná cesta. Už týden předtím totiž německá ambasáda ve Washingtonu varovala Američany: "Upozorňujeme cestující, kteří míří do Atlantiku, že Německo a jeho spojenci jsou ve válečném stavu s Velkou Británií a jejími spojenci. Pobřežní vody Velké Británie jsou válečnou zónou. Lodě plující pod anglickou vlajkou (…) tedy do této oblasti vplouvají na vlastní riziko.“ A právě do této oblasti britský parník Lusitania mířil.

Lodi velel kapitán William Thomas Turner, zkušený mořský vlk přezdívaný podřízenými "Bowler Bill“. Před vyplutím ještě posádku i cestující uklidňoval, že Lusitanii nic nehrozí – před německými ponorkami ji měla ochránit především její rychlost. Tragicky se spletl.

Zobrazit všechny fotky (7)

Lusitania byla pro německé ponorky velmi atraktivním cílem. Jen pár týdnů před poslední plavbou byla přestavěná na ozbrojený obchodní křižník: paluba byla osazena zbrojními stanovišti, ale zbraně se na ně nestihly umístit. Loď navíc nesla na anglické ostrovy značné zásoby zbraní a munice – přes 4 miliony nábojů.

Podívejte se na dobový dokument, který ukazuje, jak si v roce 1918 představovali potopení Lusitanie:

Poslední plavba

Zpočátku probíhala plavba v klidu. Parník plul k jihoirskému přístavu Queenstown. V průběhu cesty však kapitán Turner dostal první varování o zvýšeném riziku: “Na jihu Irska se pohybují německé ponorky.“ Útoky měla na svědomí německá ponorka U-20 pod velením kapitána Walthera Schwiegera. Ta v oblasti operovala už od 4. dubna 1915. Mezi 5. a 6. květnem dokázala potopit celkem tři britské lodě - The Candidate, The Centurion a Miss Morris.

Kapitán Turner udělal, co mohl, aby riziko snížil na minimum. Postupoval standardně: zdvojil hlídky, nechal zavřít vodotěsné dveře a připravil záchranné čluny, aby se daly okamžitě spustit. Aby cestující nepodléhali stále tísnivější atmosféře, nechal v první třídě uspořádat koncert.

Mezitím se německý kapitán Schwieger ocitl v podobně tísnivé situaci: docházelo mu palivo, zbývalo mu už jen poslední torpédo, takže se rozhodl zamířit k domovskému přístavu.

Zdroj: oficiální zdroj

Střetnutí

Ve 13:00 zpozoroval jeden člen posádky U-20 nedaleko loď. Plula jen 800 metrů daleko. Kapitán Schweiger stál před nesnadnou volbou: mohl nechat nejprve posádku lodi nalodit na záchranné čluny (jako to udělal sotva týden předtím u jiné lodi), anebo mohl odpálit poslední torpédo bez varování. Protože se bál, že se do něj Lusitania pokusí narazit, rozhodl se pro druhou možnost. Dějiny ukázaly, že udělal dobře – Lusitania měla nařízeno pokusit se najet na útočníka. Schweiger nechal U-20 ponořit. Pak čekal na svou příležitost…

Přálo mu štěstí. Lusitania se kvůli silné mlze musela vzdát své nejsilnější zbraně – rychlosti. Parník plující jen 18 uzly byl pro německou ponorku snadným cílem. Torpédo zasáhlo Lusitanii pod můstkem, prorazilo trup a zničilo záchranný člun číslo 5. Pak došlo k druhému výbuchu, o jehož původu se dodnes spekuluje. Výsledek však byl jednoznačný: loď se začala potápět. Kapitán Turner nechal odvysílat signál SOS, hned po něm následovaný rozkazem "Opusťte loď!“ Během šesti minut se začal trup lodi potápět. Spousta záchranných člunů se při pokusu o spuštění rozbila, jiné se převrhly. Na palubě vypukla panika, důstojníci se snažili organizovat záchranné operace, ale moc se jim to nedařilo. To všechno pozoroval periskopem kapitán Schwieger.

Lusitania se potopila pouhých 13 kilometrů od pobřeží, ale kvůli extrémní rychlosti, s jakou se potápěla, se podařilo zachránit jen minimum cestujících. Zemřelo celkem 1198 osob, včetně stovky dětí.

Zdroj: Oficiální zdroj

Záhada druhého výbuchu

Ode dne potopení se spekuluje o záhadném druhém výbuchu. Němci od začátku tvrdí, že Lusitania převážela další tajný vojenský materiál, který po zásahu torpédem explodoval. Britové naopak tvrdili, že Němci vypálili ještě jedno torpédo. Historici však dnes poměrně převědčivě doložili, že žádné další torpédo se ten den neobjevilo.

Na palubě Lusitanie zemřelo 128 amerických občanů. Vláda USA byla útokem naprosto rozhořčená, požadovala po Německu okamžitou omluvu. Historici dnes tvrdí, že potopení Lusitanie bylo jednou z hlavních příčin (nebo záminek) ke vstupu USA do světové války.
 

Ani potopení neznamelo definitivní konec pyšné Lusitanie. Stejně zajímavý je i příběh jejího vraku. Ale o tom si povíme až někdy příště...