Jak se z brouka pro miliony stal nejlepší vůz wehrmachtu

Když se moci v Německu v roce 1933 chopili nacisté, začali předělávat zemi k obrazu svému. Kromě politických měli i smělé hospodářské plány.

Jeden z nich se týkal i masové motorizace národa. Cíl byl jednoduchý. Vyvinout jednoduché a spolehlivé auto, jehož cena nepřekročí tisíc říšských marek. Za tyhle peníze se dal tenkrát koupit průměrný motocykl. Otcem nového lidového vozu se měl stát rodák z českého pohraničí Ferdinand Porsche.

Jeho projekt musel splnit hned několik parametrů, které nacističtí mocipánové určili. Auto muselo poskytnout prostor čtyřčlenné rodině, udržet rychlost sto kilometrů v hodině a nespotřebovat při tom víc než sedm litrů benzínu. Jak si Porsche se zadáním poradil, všichni víme. Vytvořil geniální koncept zakulaceného vozu, v jehož zádi se skrýval vzduchem chlazený čtyřválec – boxer.

První exemplář byl hotov v roce 1935, o dva roky později schválil výrobu Adolf Hitler a v květnu 1938 se začala stavět továrna, ze které měly lidové vozy vyjíždět. Auto se mělo jmenovat KdF Wagen. KdF byly nacistické odbory, které po zrušení veškerých odborových organizací sjednotily pracující i zaměstnavatele. Právě prostřednictvím odborů, jejichž název se dá do češtiny volně přeložit jako Síla díky radosti, si měli pracující na nová auta šetřit.

Zobrazit všechny fotky (10)

Do všeho ale zasáhla válka. Když vypukla, musela se výroba ve všech oblastech přeorientovat na potřeby vojska. To se dotklo i automobilového průmyslu. Výroba KdF Wagenu byla na začátku, hotových bylo jen několik set prototypů, zato zájemců bylo asi 300 tisíc. Vedení státu ale určilo jiné priority. Sériová výroba KdF Wagenu, jejíž začátek byl plánovaný na konec roku 1939, byla odsunuta na "pozdější mírové časy“. Do konce války se vyrobilo jen asi šest stovek civilních aut, dostávali je vyšší funkcionáři NSDAP. Samotný Hitler pak dostal jeden z mála vyrobených kabrioletů.

Všechno pro frontu

Novým cílem byl vojenský automobil schopný uvézt tři muže, těžký kulomet a munici. Nedostatek, jakým wehrmacht trpěl, byl totiž alarmující. Armáda musela zabavovat auta z civilního a hospodářského provozu. Takováto "doplňková“ auta tvořila přes polovinu vozového parku německé armády.

Lehký automobil s motorem pod jeden litr a náhonem jedné nápravy prostě chyběl. Němci sice disponovali vojenskými vozy s pohonem všech kol, ty ale vážily 1,7 tuny a jejich konstrukce byla příliš složitá a opravy proto náročné a drahé. Už v květnu 1938 proto začal blízký Porscheho spolupracovník připravovat terénní vojenskou verzi KdF Wagenu.

Základní jednoduchá konstrukce zůstala zachována, změnila se karoserie. Vzduchem chlazený motor se pro vojenskou verzi ukázal jako výhoda, nedal se totiž u něj prostřelit chladič. Pro jízdu v terénu byla vhodná i plochá podlaha, která byla poměrně vysoko nad zemí. Kvůli zlepšení průchodnosti dostalo auto větší devatenáctipalcová kola, rezerva našla místo na přední kapotě. Vůz vážil jen 750 kilogramů a uvezl až čtyři muže s výzbrojí. Nejdůležitější ale bylo, že se auto dalo vyrábět jednoduše ve velkých sériích.

Kübelwagen Typ 62 byl na světě. Poprvé byl nasazen na polském bojišti na podzim 1939. U armády sklidil i přes chybějící pohon všech kol chválu. Jinak se k němu ale stavěl Heereswaffenamt, tedy Úřad pro výzbroj. Jeho odpor zlomila až osobní Hitlerova intervence.

Změny po "zocelení“ bojem

Po nasbírání prvních zkušeností z bojového nasazení následovaly další úpravy, které vedl Porscheho syn Ferry. V únoru 1940 šel do výroby nový Typ 82, oficiálním jménem však nazývaný Volkswagen Typ 2. Do konce roku 1940 se jich vyrobilo tisíc kusů.

Nejdůležitější změnou z pohledu nasazení v poli bylo snížení minimální rychlosti na první rychlostní stupeň. Při polském tažení totiž praxe ukázala, že auto mohlo jet nejpomaleji rychlostí zhruba osm kilometrů v hodině. To ale bylo dvakrát víc než rychlost pochodujícího vojáka s plnou polní. Zvětšila se také nádrž, světlomety se přesunuly z předku vozidla na přední blatníky, po straně přibyl vyhledávácí světlomet. Zajímavostí byla zadní "naváděcí světla“. Skříňka, ve které byla umístěná, měla čtyři otvory potažené plátny různé tloušťky. Řidič vozu jedoucího za Kübelwagenem tak poznal i v naprosté tmě, jak daleko je od auta před sebou. Když viděl dvě světla, byl ve správné vzdálenosti, když víc, byl moc blízko, když jen jedno, musel přidat.

Zobrazit všechny fotky (6)

Kübelwagen byl nesmírně tvárný automobil. Díky jednoduché konstrukci bylo možné vyrábět mnoho variant pro nejrůznější použití. Vyráběl se ve tří nebo čtyřsedadlovém provedení, místo zadních sedadel se instalovaly například radiostanice nebo sirény, jindy našel na zadní části místo valníček. Některé karoserie byly pancéřované, jiné vozy měly místo zadní nápravy pásy, další byly upraveny pro jízdu po kolejích.

Speciální verzí byly i vozy určené pro Rommelovy jednotky Afrikakorps. Auta pro boj v poušti byla vybavena zapalováním odolným vůči všudypřítomnému písku, chladicí systém měl větší průtok vzduchu, aby se ani v horké libyjské poušti nepřehřál motor a upravený byl i vzduchový filtr. Auta pro Afriku byla vybavena speciálními pneumatikami do písku. Rommel si takových vozů objednal pět set, byrokratickým pochybením ale byla dodávka poslána na východní frontu. Rommelovi muži si tedy museli vystačit s tím, co měli. V poušti ocenili zejména plochou podlahu vozu, která v některých případech umožňovala doslova klouzání po písku jako na saních.

Nejspolehlivější přítel vojáka

Kübelwagen zůstal ve výrobě až do roku 1945. Po celou dobu výroby se prováděly dílčí technické a optické změny, základní jednoduchá konstrukce ale zůstala zachována. Jejím základem byl vzduchem chlazený motor, který fungoval jak v arktické zimě ruské fronty, tak v nesnesitelném horku afrického bojiště. Vojáci si na něm cenili hlavně spolehlivost a nenáročnost. Všichni odborníci se shodují, že Kübelwagen bylo nejlepší vozidlo, jaké měl wehrmacht k dispozici.

Na bojiště jich z výrobních pásů vyjelo 50 435. Auto se čtyřmi rychlostmi vpřed a jednou vzad dokázalo jet rychlostí osmdesát kilometrů v hodině, uvezlo skoro půl tuny a spotřebovalo v průměru devět litrů benzínu. Ačkoli měl Kübelwagen jen zadní náhon, obstál i v marastu rozbahněných bojišť, kde se vlastní silou pohybovalo jen pár "čtyřkolek“ a pásových vozidel.

Kübelwagen zvládl překonat i vodní překážky. Bez problémů projel čtyřiceti centimetry vody. I to se ale některým velitelům zdálo málo. Proto na základech Kübelwagenu vzniklo pro potřeby wehrmachtu i obojživelné vozidlo. O něm bude některý z dalších článků v magazínu Military.

Pro úplnost je ještě potřeba dodat, že civilní KdF Wagen se po konci druhé světové války dočkal sériové výroby jako Volkswagen Käfer, čili známý brouk. Auto se vyrábělo desítky let a stalo absolutně nejprodávanějším modelem všech dob.