Varšavské ghetto: statečný boj do úplného konce

Zdroj: Oficiální zdroj

16.května 1943 skončilo porážkou židovské povstání ve varšavském ghettu.

„Židovská čtvrť přestala dnešním dnem existovat“, prohlásil německý velitel likvidace varšavského ghetta Jürgen Stroop a osobně zmáčknul tlačítko detonátoru. Byla neděle 16.května 1943 čtvrt na devět večer a velká varšavská synagoga vylétla do povětří. Symbolicky tak ukončil osmadvacetidenní odpor obyvatel ghetta, který jinak než totální likvidací ani skončit nemohl. Šokující pro německé okupanty byl spíš tím, že vůbec začal a trval tak dlouho.

Varšava - židovské evropské centrum

Varšava se hlavním městem vzkříšeného Polského státu stala v roce 1919. Před druhou světovou válkou byla hlavním a významným centrem židovského života v Polsku. Žilo v ní téměř 400 tisíc Židů, víc židovských obyvatel měl v té době už jen New York. Tvořili třetinu obyvatel Varšavy a po přepadení Polska německou armádou v září 1939 bylo jen otázkou času, než se nacistická pozornost soustředí právě na ně.

Zdroj: Oficiální zdroj

Ta chvíle přišla vlastně okamžitě. Protižidovské výnosy začaly vycházet už po pár týdnech a Židům zakazovaly a přikazovaly kdeco. Desítky a stovky opatření ztrpčovaly jejich každodenní život a vyvrcholily přesně po roce. V tom datu se projevil nacistický smysl pro zvrácenou symboliku: 12.října 1940, přesně v Den smíření (Jom kippur), byli varšavští Židé oficiálně informování o zřízení ghetta na severu města.

Příjezd Židů do ghetta zaznamenávaly i kamery:

Prakticky šlo o masově úchylnou akci kulový blesk. Všichni Poláci, kteří v místě budoucího ghetta bydleli, měli zhruba tři týdny na vystěhování. Židé, kteří žili jinde, se sem naopak museli nastěhovat. Ti na to měli asi jen 14 dní. Bydliště tak během chvilky změnilo zhruba 113 tisíc Poláků a 138 tisíc Židů. Postupně bylo do varšavského ghetta nahnáno asi 450 tisíc osob.

Lidé jako sardinky

Jen málokdo si umí představit, jak to tam vypadalo. Ghetto, ve skutečnosti několik bloků ulic, se rozprostíralo zhruba na 400 hektarech. Téměř půl milionu lidí na ploše dvakrát dva kilometry, na prostoru obehnaném třímetrovou zdí, a hlavně - bez možnosti odejít. Průměrně sedm lidí na jeden pokoj, špatná hygiena, nedostatek léků, jídla a paliva vedly k velké úmrtnosti, která během prvního půlroku stoupla asi desetkrát.

Zdroj: Oficiální zdroj

Původně Němci počítali s tím, že obyvatele ghetta jednoduše vyhladoví. Jenže přirozená úmrtnost byla v německých očích stále nízká a pomalá. Proto sáhli po účinnější metodě: násilné likvidaci Židů v táborech smrti, především v Treblince. Od července 1942 se každý den, ve čtyři odpoledne, na 6 – 7 tisíc lidí vydalo na cestu, odkud nebylo návratu. Někteří šli pod příslibem jídla a práce dobrovolně, o zbytek se starala zpočátku židovská policie, později je naháněli sami příslušníci SS a jejich ukrajinští pomocníci.

Ze záběrů každodenních nahánění a deportací obyvatel ghetta mrazí i po 66 letech:

Příbuzní deportovaných mlčeli. Částečně ze strachu. Hlavně však v bláhové naději, že jejich nejbližší odjeli skutečně jen za prací. Metoda to byla rychlá a účinná. Během dvou měsíců odjelo na smrt na 300 tisíc lidí. Tím první fáze likvidace ghetta skončila. Zbylých 60 tisíc obyvatel čekala poslední zima jejich života.

Příprava na boj

Od začátku roku 1943 měly deportace pokračovat. Když se však nacisté objevili v lednu za zdmi ghetta, nikdo se do „pracovních táborů“ nehlásil. Obyvatelé už věděli své a Němci, kteří během několika dní shromáždili sotva pět tisíc lidí, nahánění nechali. Následující týdny připomínaly klid před bouří. Zcela oprávněně.

Zdroj: Oficiální zdroj

Zemřít raději se ctí, to byla hlavní myšlenka, se kterou se Židé připravovali na očekávaný úder. Neměli to lehké. Absolutní nedostatek zbraní a munice nahrazovali improvizací a taktickou přípravou. V ghettu se začalo horečnatě stavět. Probourávali se zdi mezi domy, prokopávali spojovací chodby v kanalizaci, vznikaly bunkry. Ghetto se postupně měnilo ve vzájemně propojený labyrint průchodů a únikových cest, v pevnost, ve které se vyznali jen sami stavitelé.

Akce na pár hodin? Omyl!

Den D přišel 19.dubna 1943 v pět hodin ráno. Do ghetta sebevědomě napochodovalo 850 esesmanů s přesvědčením, že za chvíli bude po všem. V rukách měli zbrojní převahu, v hlavách zase slova nejvyššího šéfa Heinricha Himmlera, který se rozhodl, že likvidaci ghetta věnuje k zítřejším Hitlerovým čtyřiapadesátinám.

Místo symbolické akce na pár hodin přišel šok. Místo odevzdaných a na porážku připravených „podlidí“ je uvítala střelba a Molotovovy koktejly. Ztráty byly veliké a Himmler zuřil. Když si uvědomil, že se bude muset poohlédnout po jiném dárku, okamžitě vyměnil velitele. Ferdinanda von Sammern-Frankenegga ještě tentýž den v poledne nahradil bezohledným a všehoschopným Jűrgenem Stroopem.

Střelba, plameny, jed

Stroop shromáždil zhruba dva tisíce mužů, vybavených opancéřovanými vozy, plamenomety, bombardéry, tanky a dělostřelectvem. O takové výzbroji si patnáct set židovských bojovníků mohlo nechat jen zdát. Každý disponoval jen jedním revolverem s 10-15 náboji, k tomu po domácku vyrobenými Molotovovými koktejly (lahve s hořlavinou). Dohromady měli jen pár pušek, jeden až tři kulomety, nějaké ty granáty a podporu zhruba 56 tisíc neozbrojených civilistů.

Zdroj: Oficiální zdroj

Židé zpoza úkrytů však mířili přesně a taktika „jeden náboj jeden Němec“ jim vycházela docela spolehlivě. Nacisté brzy pochopili, že dobýt ghetto najednou se jim nepodaří, a přešli k pomalejší, avšak účinné metodě systematického obsazování jednotlivých domů. Co nestihly samopaly, spolehlivě dokončily plamenomety. Do kanálů pouštěli esesmani vodu, dýmovnice nebo prudce jedovatý chlór. Zajaté obránce a civilisty Němci okamžitě stříleli nebo odváželi na smrt. Bylo jen otázkou času, kdy ghetto padne.

Hrůznou atmosféru německého dobývání ukazuje například Oscary oceněný Pianista režiséra Romana Polanského. Komentář trailer filmu nepotřebuje:

Když je prohra vítězstvím

S tak houževnatou obranou Němci určitě nepočítali. To, co se mělo stihnout za pár hodin, trvalo nakonec skoro měsíc. Těžko ověřitelné zdroje uvádějí, že na 300 – 500 Němců padlo a 1000 bylo zraněno (oficiální německá zpráva tehdy psala pouze o 16 mrtvých a 85 zraněných, tato čísla však historikové zpochybňují). Ztráty na židovské straně byly samozřejmě nesrovnatelně vyšší. Aby se obránci nedostali okupantům do rukou, spáchala spousta z nich sebevraždu. O zbytek se postaraly německé kulky nebo plyn ve vyhlazovacích táborech. Německý velitel Stroop odhadoval počet mrtvých Židů na 72 tisíc. 16.června 1943 prohlásil akci oficiálně za skončenou.

Ghetto Němci srovnali se zemí, přesto byli ještě dlouho poté v labyrintu podzemních bunkrů nacházeni jednotlivci, občas se i střílelo.

Zdroj: Oficiální zdroj

Zdálo by se, že ve srovnání s celkovými lidskými ztrátami na obou stranách během 2.světové války bylo povstání ve varšavském ghettu jen zanedbatelnou epizodou. Ve skutečnosti je jeho význam obrovský. Vždyť šlo o největší židovský kolektivní odpor proti nacistům s nevyčíslitelným morálním dopadem. Prohraný boj se z hlediska historie stal kolosálním vítězstvím.

Místo epilogu

Za dva dny po skončení akce uspořádalo německé vedení ve Varšavě okázalou recepci. Vykonavatel masakru Jűrgen Stroop na ní obdržel železný kříž I.třídy. V říjnu byl převelen do Atén, kde byl jmenován vyšším šéfem policie a SS v Řecku. Pro nesnesitelnou povahu byl však po měsíci povolán zpátky do Německa, kde vydržel až do konce války. Po ní byl zatčen a odsouzen dvakrát k trestu smrti. Nejprve americkým válečným tribunálem v Německu, po vydání do Polska i tamním soudem. Z pobytu ve varšavském vězení vznikla i slavná kniha Rozhovory s katem. Autorem je Kazimierz Moczarski, Stroopův spoluvězeň a bývalý odbojář uvězněný polskou komunistickou tajnou policií. Ve čtvrtek 6.března 1952 byl Jűrgen Stroop popraven oběšením.