Zajatci. Život za ostnatými dráty

Zdroj: Oficiální zdroj

Válka je strašná. Ještě horší někdy bývají osudy válečných zajatců.

Německý historik Guido Knopp je i pro české fanoušky novodobé historie pojmem. Nakladatelství Ikar mu vydalo na 15 prací s tematikou druhé světové války. My jsme za vás přečetli knihu Zajatci. Život za ostnatými dráty.

Úvodem je třeba zdůraznit, že to není zrovna kniha na dobrou noc. Seznámí nás s osudy německých válečných zajatců za druhé světové války i po ní. Nepřekvapí, že vojáci Wehrmachtu byli raději v britském a americkém zajetí, než u Sovětů. Životní peripetie civilistů, které Rusové odtáhli do SSSR na nucené práce hlavně z Východního Pruska do května 1945, však berou dech.

Fešácké zajetí

Ve Velké Británii němečtí váleční zajatci dlouho nepobyli. Britské impérium bylo v té době ještě kolosální, většinou si Němci odpykali zajetí v Kanadě nebo Austrálii. Špatně se neměli, jídla bylo dost. Britové prostě respektovali pravidla humánního zacházení se zajatci ze Ženevské konvence z roku 1929. Ještě lépe se mělo asi 370 tisíc německých vojáků Wehrmachtu v USA. Tam si mohli koupit i ošacení, kouřili populární „Američky“, času bylo dost i na fotbálek a jiné sporty. Sice nemohli Němci opustit hranice táborů, ale i tak si nestěžovali. Vojáci, kteří bojovali za vítězství „árijské“ rasy, si na americkém Jihu rozuměli i s černochy, kteří se cítili tak trochu otroky stejně jako Němci.

Zdroj: oficiální zdroj

Horší podmínky měli ti zajatí Němci, kteří padli do zajetí na jaře roku 1945. Po dobytí mostu u Remagenu v březnu 1945 spojeneckými jednotkami se Němci Američanům hromadně vzdávali. Často si pak v provizorních zajateckých táborech museli hloubit díry do hlíny holýma rukama. Přesto Němci utíkali před Rusy z východní fronty na Západ. Tam byl i pro zajatce relativní klid, když bychom volně parafrázovali slavné dílo Ericha Maria Remarqua z první světové války.

Nehostinná Rus

Zato v Rusku si Němci museli projít očistcem. Kdo s čím zachází, s tím také schází. Němečtí vojáci se při operaci Barbarossa se sovětským obyvatelstvem také dvakrát nemazali. Utrpení sovětských válečných zajatců se dá srovnat pouze s osudem evropských Židů. U Stalingradu padlo do sovětského zajetí na 90 tisíc k smrti vyhladovělých Němců. Nechyběl mezi nimi ani polní maršál Friedrich Paulus.
I když byl Sovětský svaz, kde si na papíře byli všichni rovni, v armádě platila tvrdá hierarchie. Většina zajatých německých důstojníků zajetí přežila, to už se ale o prostých vojácích říct nedá. V dobytčích vagónech je odvezli za Ural, kde pracovali ve středověkých podmínkách. Kdo si chce přečíst strastiplné příběhy Němců v SSSR, má v knize jedinečnou příležitost.
Ještě cyničtější přístup zažili ze strany sovětských vítězů lidé z Východního Pruska, kteří nestačili utéct před Rudou armádou. I náctileté dívky a chlapce odvlekli do Sovětského svazu, kde museli dřít kvůli obnově země, kde zítra znamenalo dnes.

Zdroj: oficiální zdroj

Adenauer v Moskvě

Dávno bylo více než 10 let po válce a někteří Němci stále pracovali v sovětských lágrech. V září 1955 přiletěl do Moskvy západoněmecký kancléř Konrad Adenauer. S Nikitou Chruščovem se dohodli, že posledních šest tisíc Němců se vrátí do vlasti. Někteří z nich ale skončili v NDR a až do roku 1990 žili s cejchem občanů druhé kategorie. Do Východního Pruska už se nevrátil nikdo, to si mezi sebe rozdělili Poláci a Rusové.

A co jiní zajatci?

Kniha z pera německého historika Guido Knoppa odhaluje temné stránky poválečné historie. Nelze se ale při jejím čtení ubránit dojmu, že by pro ucelenější přehled bylo lepší více zmínit osudy nejenom německých válečných zajatců. Utrpení Rusů se z mnoha důvodů nic nevyrovná. To ale nijak nesnižuje kvalitu Knoppovy práce a hlavně hrůzy, které s sebou přinesla druhá světová válka.