Pořádná Čezeta je z roku 1950

Z více než šedesátileté historie výroby motocyklů ČZ byly nejžádanějšími motocykly poválečné stopětadvacítky. Trvanlivé, lehké a ekonomické jednostopé dopravní prostředky, které mnohdy posloužily i pro motoristický sport.

Ve Strakonicích měli již letité zkušenosti s maloobsahovými dvoutakty, proto první poválečná stopětadvacítka ČZ 125 A vznikla logickým vývojem z třírychlostního motokola ČZ 98. Následoval model 125 B s novým motorem i podvozkem, pak 125 T s teleskopickou přední vidlicí, ale ještě s neodpruženým zadním kolem.

V roce 1950 došlo k modernizaci motoru i šasi. Motor byl překonstruován, dostal větší žebrování, karburátor zmizel pod elegantním krytem s drátěnou mřížkou pro sání vzduchu a na světě byl model C, který po několika měsících výroby dostal i odpružení zadního kola. Trh zároveň obohatila i verze s motorem o obsahu 150 ccm a právě model ČZ 150C se na čtyři roky stal nosným prvkem výrobního programu ČZ. Do roku 1953 bylo vyrobeno 102 215 stopadesátek a 30 880 stopětadvacítek. Z celkového množství šla zhruba třetina na export.

Stopadesátka se po rovině rozjede až na devadesát, je přitom malá a lehoučká – váží jen 84 kilogramů, takže s výkonem šesti koní je akcelerace dost dobrá. Spotřeba sériového motocyklu je i při poměrně necitlivém zacházení do tří litrů. Šasi je vyrobeno velmi úsporně, není na něm nic zbytečného nebo předimenzovaného a dává vyniknout kvalitnímu motoru, který byl na svoji dobu velmi výkonný, přitom jednoduchý a úžasně spolehlivý.

Byly to opravdu výtečné a nezničitelné motocykly, sám jsem kdysi, jako šestnáctiletý kluk, rozpohyboval o prázdninách jednu odloženou stopadesátku. Jezdilo se po lese na směs benzínu, nafty a stolního oleje, často bylo proto potřeba čistit svíčku, a tím se závit v hlavě válce jaksi spotřeboval. Když se pak v podvečer ozvala rána a motocykl ztichl, zjistil jsem, že do strany mířící svíčka i s fajfkou odlétla do lesa. Vidět už nebylo, takže přes motorku pár větví, domů pěšky a svíčka se našla druhý den. Donesený servisní kit pozůstával ze silné hliníkové folie, kterými byly uzavírány láhve od mléka. Po profesionálním utemování svíčky pak motocykl spolehlivě sloužil po zbytek prázdnin.

ČZ 125 C a 150 C, první modely "céčka“, se bez zadního odpružení vyráběly jen v roce 1950. Koncem téhož roku přišel na trh inovovaný model se zadními kluzáky shodné konstrukce s Jawou – pérákem a po třech letech pak první lehké "kývačky“, stále ještě se stejným motorem.

Právě tu první stopadesátku vám představuji. Letos jí bude 59 let, a když na jaře pustím benzín, cupovátkem stlačím plovák aby přetekla plováková komora a prošlápnu startpáku, tak většinou chytí na první požádání. Tuhle motorku, konkrétně tenhle kus, potkalo v Praze za posledních několik let hodně lidí. Občas ji vytáhnu a jezdím na ní po městě, někdy ji na týden odložím tam, kde si půjčím nějaký nový motocykl na testování a často přitom myslím na to, že kromě mizerného pohodlí s neodpruženým, občas v zatáčce odskakujícím zadním kolem, by takováhle motorka na kratší vzdálenosti bohatě vyhověla i dnes.

Jan Čejchan
Vyšlo v časopise MOTOXPRESS, zkráceno