Čech, který se vydal ve stopách Thora Heyerdala

Překonat oceán na voru – to zní jako zcela šílený nápad. Přesto se o to několik mužů pokusilo. A byl mezi nimi i jeden Čech.

Spousta cestovatelů dnes přemýšlí, proč se vlastně vydat do světa. Jen si odpočinout? Nebo něco zajímavého zažít? Někteří lidé cestují proto, aby něco změnili nebo dokázali. Patřil k nim i Edvard Ingriš (1905-1991). Že vám to jméno nic neříká? Chyba, tenhle muž patří k nejzajímavějším českým cestovatelům.

Ingriše zná každý Čech. Nesouhlasíte s tímhle tvrzením? Opravdu, jedno Ignrišovo dílo znáte určitě. Než se stal cestovatelem, byl Ingriš hudebníkem. Složil několik operet, ale vůbec nejznámější skladbou, kterou složil, byla písnička Temně hučí Niagára. Muž, který v době první republiky zářil jako veleúspěšný hudební skladatel, si to hned po válce namířil za exotikou. Vydal se do Jižní Ameriky, kde se protloukal všelijak. Nejdřív i tam hrával po hospůdkách na klavír, pak se dostal k filmu.

Heyerdahl? To je kamarád!

Jeho život změnila legendární plavba Thora Heyerdahla. Když se Ingriš dozvěděl, že se slavný Nor pokusil přeplout Tichý oceán na obyčejném balzovém voru, hned ho napadlo, že něco takového by měl zkusit i on. Heyerdal se snažil dokázat pravdivost teorie, že dávní Indiáni byli schopní dosáhnout břehů starého kontinentu. Jeho vor Kon-Tiki opravdu oceán překonal, ale vědci tehdy protestovali, že jediné přeplutí je jen náhoda. Ingrišův pokus měl Heyerdalův úspěch potvrdit.

Čech v Jižní Americe neměl na růžích ustláno, ale přesto se mu podařilo získat finance na expedici, kterou pojmenoval Kantuta. Pomohlo mu i to, že pomáhal s filmováním filmu Stařec a moře – přitom se setkal se slavným spisovatelem Ernestem Hemingwayem. Za získané peníze sehnal posádku, postavil vor a vyrazil z Jižní Ameriky směrem na východ. Cesta voru Kantuta nebyla nic snadného. Psal se prosinec roku 1955, Ingriš na lodi neměl téměř žádnou techniku a část posádky se ukázala být velmi nespolehlivou. Když se proti němu postavilo i počasí a mořské proudy, musel expedici předčasně ukončit. Ani to však nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát: do té doby neobjevené proudy stáhly vor z kurzu, takže Ingriš s posádkou strádali na moři o hladu a žízni až do března roku 1556, kdy je zachránila americká vojenská loď.

Střepy v jídle

Většina lidí by v takové situaci na mořeplavbu zanevřela. Ne tak Ingriš. Ten se hned po návratu na pevninu vrhl do nového pokusu sehnat peníze na další plavbu. Vor Kantuta II si musel vybojovat ještě složitěji než první plavidlo. Nakonec mu pomohla až finanční pomoc chilského prezidenta, jehož manželku učil hrát na piano. Druhá plavba voru Kantuta začala v dubna 1959. Člověk by řekl, že si po první výpravě, kde ho půlka posádky podrazila, bude Ingriš vybírat opatrněji. Omyl. Kapitán si najal ještě horší skupinu než minule. Především Čech José Matouš mu pořádně zatápěl; už několik dní po vyplutí se zřejmě zbláznil a od té doby se pokoušel Ingriše zabít. Sypal mu do jídla skleněné střepy, vyhazoval důležité vybavení do moře a nakonec jednou v noci utekl na záchranném člunu.

Po spoustě komplikací dosáhl Ingriš po čtyřech měsících tahitských břehů - přesně 11. srpna 1959. Jeho plavba dokázala, že teorie Thora Heyerdahla je platná – oceán se dá překonat i na primitivním plavidle z několika kmenů. Z plavby Kantuty natočil Eduard Ingriš barevný dokumentární film, který ho později proslavil. Jeho hlavní zásluhou však je, že pro cestování získal celou generaci nových nadšenců.

V roce 1962 se Ingriš z Peru přestěhoval do USA, kde se usadil v South Lake Tahoe. V roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let. Víc se o Ingrišovi a jeho fascinujícím příběhu dozvíte například v knize Plavby "sebevrahů" od Miroslava Náplavy.