Seznamte se - kontroverzní akční hrdina Otto Skorzeny

Zdroj: TN.cz

12. června 1908 se narodil Otto Skorzeny. Prováděl operace, které se hodí do románů nebo dobrodružných filmů. Byl oddaným nacistou, ale poválečná spravedlnost na něj nedosáhla.

Jestli za druhé světové války existoval někdo, kdo by mohl být předlohou akčním hrdinům známým z dnešních filmů, bojovníka, pro kterého snad neexistuje nic, co by nezvládl, pak to byl právě Otto Skorzeny.

Jeho otec by stavební inženýr a stejným titulem se mohl pyšnit i mladý Otto. Ze studií si ale kromě titulu inženýra odnesl i šrám na tváři. Utržil ho při jednom ze šermířských soubojů, kterým se často věnoval. Později proto dostal přezdívku Zjizvenec.

Už v roce 1930 se Skorzeny přidal k rakouské odnoži nacistické strany. Byl silným obhájcem sjednocení Rakouska s Německem. Po anšlusu byl urostlý Rakušan vybrán do jednotky SS Leibstandarte a stal se jedním z Hitlerových bodyguardů.

Se začátkem války byl Skorzeny přeložen ke zbraním SS a prošel boji ve Francii a Nizozemí, později působil v Jugoslávii a na východní forntě. V Rusku byl zraněn, odmítl ale evakuaci a bojoval do doby, než už mu to zranění hlavy dál nedovolilo.

Toužil se vrátit na bojiště, ale po zranění byl převelen k týlovým jednotkám. To ho ale neuvěřitelně nudilo. Věnoval se proto alespoň četbě literatury o různých způsobech boje a diskuzím s jinými důstojníky SS. Brzy dospěl k názoru, že Německu scházejí jednotky, které by vedly do té doby nekonvenční boj – škodili sabotážemi v týlu nepřítele, bojovali v jeho uniformách a vůbec všelijak škodily v zázemí protivníka.

Zvláštní jednotka Friedenthal

Úvahy a disputace se mu vyplatily. V říjnu 1943 byl povolán na velitelství SS, aby se ujal vybudování takové jednotky. Ta podle prvního sídla dostala jméno Friedenthal. Skorzeny do ní vybíral vojáky různých specializací. Pro Německo nepříznivý vývoj války naznačoval, že čas jeho mužů brzy přijde.

A to se opravdu stalo. Už 26. července 1944 byl v Itálii zajat fašistický vůdce a Hitlerův blízký spojenec Benito Mussolini. Lidé už ho zkrátka měli dost, Itálie pod jeho vedením ve válce neuspěla, přišla o území v Africe. Sicílie už byla v rukou spojenců, invaze na pevninskou část Itálie se dala čekat každým dnem.

V této situaci proběhlo poklidné zadržení Mussoliniho, místo kterého král jmenoval do funkce premiéra Petra Badogliho. Hitler zuřil. Bylo mu jasné, že nové vedení bude chtít vymanit Itálii ze spojenectví s Německem a obrátit zemi na stranu západních spojenců.

To Hitler nemohl připustit. Neměl ale moc možností, co dělat. Regulární armádu, jejíž příslušníků v Itálii bylo víc než dost, využít nemohl, Itálie přece jen byla pořád ještě spojencem. Jedinou možností bylo zjistit, kde Mussolini je, a osvobodit ho. Noví italští mocipáni sice ujistili Němce o spojenectví, ale nikdo jim příliš nevěřil. Hitler se potřeboval Mussoliniho zmocnit dřív, než ho Italové jako gesto pro jednání předají západním mocnostem.

Už druhý den byla v Hitlerově vlastním stanu schůzka šesti důstojníků s vůdcem. Hitler jim položil dvě otázky: Znáte Itálii? A co si myslíte o Itálii? Skorzeny na první dotaz odpověděl zmínkou o líbánkách, které v Itálii před pár lety strávil. Na druhou otázku zbývajících pět důstojníků odpovědělo formálně. Skorzeny prohlásil: „Jsem Rakušan, můj vůdče!“ Tím u Hitlera zabodoval. Vůdce jako rodilý Rakušan velmi dobře rozuměl tomu, co chtěl Skorzeny říci. Mezi Rakouskem a Itálií totiž panovala letitá řevnivost, naposledy přiživená italským obratem v první světové válce. Skorzeny mohl být seznámen se svým úkolem.

Podívejte se, jak vypadal Skorzenyho pohřeb:

Hvězdná hodina: únos Mussoliniho

Skorzeny vybral čtyřicítku svých nejlepších mužů. Odletěli na německou základnu nedaleko Říma. Nezapomněli skoro na nic. Kromě zbraní a výbušnin měli i mnišské hábity nebo barvu na vlasy. Muži z jednotky Friedenthal čekali, až agenti zjistí, kde Italové Mussoliniho skrývají. Trvalo to sedm týdnů. Italové totiž duceho třikrát stěhovali, aby zabránili pokusu o jeho záchranu. Poslední místo Mussoliniho úkrytu odhalil policejní atašé na německém velvyslanectví v Římě, který odposlouchával radioprovoz italské policie. Mussoliniho drželi v horské chatě na Grand Sassu. Jediný přístup tam byl lanovkou.

Skorzeny si vysokou horu a stavbu na ní natočil při letu bombardérem. Pak spolu s generálem Studentem určil plán mise. Ta přicházela doslova v poslední chvíli, protože spojenci už byli na italské pevnině a Itálie se dokonce formálně vzdala. Německé základny u Říma už byly terčem bombardování.

Skorzeny si úspěch akce pojistil únosem generála italské vojenské policie Fernanda Soleta, kterého posadil vedle sebe do kluzáku. Těmi se on a 80 jeho mužů sneslo na úpatí hory Grand Sasso. Další bojovníci v tu samou dobu obsadili dolní stanici lanovky. Vše běželo podle smělého plánu. Skorzeny a jeho muži se po přistání dostali až k horské chatě. Skorzeny před sebou strkal italského zajatce, který rozkázal strážním, aby nestříleli. Mussolini na to koukal z okna, takže útočníci věděli, kam pro něj jít. Když Skorzeny vtrhl do jeho pokoje a odzbrojil dva strážné, jeho dva muži se právě dostávali dovnitř oknem. Skorzeny Mussolinimu zasalutoval a řekl mu, že ho na Hitlerův rozkaz přišel osvobodit.

Během pár minut byli odzbrojeni všichni Italové v chatě i horní stanici lanovky. Nepadl při tom jediný výstřel. Přestřelka se naopak strhla u spodní stanice lanovky. To už ale na úpatí hory přistával malý letoun řízený osobním pilotem generála Studenta. Mussolini zaujal jedno ze dvou sedadel, Skorzeny se vtěsnal do malého zavazdlového prostoru za sedadly. Později to vysvětloval tím, že nechtěl předstoupit před Hitlera s tím, že Mussoliniho sice osvobodil, ale ten zahynul při odletu z větrného úpatí. Kdyby se něco takového stalo, chtěl zemřít také.

Samotný odlet byl velmi dramatický. Prosotr pro start byl velmi omezený, pilot proto přikázal vojákům, aby stroj drželi a pustili ho až tehdy, kdy motor dosáhne vysokých otáček. I tak ale po rozjezdu na krátké vzdálenosti nedosáhlo letadlo potřebné rychlosti a padalo dolů do údolí. Na poslední chvíli ale pilot let vyrovnal a vyhnul se nárazu. Letoun se třemi muži přistál na německé základně u Říma, odkud pak Skorzeny a Mussolini pokračovali strojem Luftwaffe přes Vídeň do Hitlerova hlavního stanu v Prusku.

Mise byla splněna. Mussolini byl dosazen zpět do vedoucí pozice a Skorzeny byl hrdinou. Hitler ho povýšil na majora a ocenil ho i vyznamenáním. Povýšení a vyznamenání se dočkal i pilot Gerlach a další muži, kteří se na operaci podíleli. Skorzeny se ujal nového úkolu. Měl dostat jugoslávského partyzánského velitele Tita. Tento úkol však nesplnil. Plnou důvěru vůdce však získal svou činností po neúspěšném atentátu na Hitlera 20. července 1944, kdy se postavil na stranu nacistického režimu a pomáhal potlačit rebely z řad armádních důstojníků.

V říjnu 1944 se Skorzeny vydal na další spektakulární misi. Její důvod byl podobný jako v Itálii. Vývoj války byl pro Německo čím dál horší a další z jeho spojenců, Maďarsko, začal jednat se Sověty. Skorzeny a jeho tým měli tomuto jednání maďarského vůdce Miklose Horthyho zamezit. Pronikli na hradní vrch v Budapešti a unesli Horthyho syna. Zabalili ho do koberce a poslali letadlem do Německa. Horthy, který už vyhlásil kapitulaci Maďarska, tím byl donucen k abdikaci. Nahradil ho nový předseda vlády Szalási loajální k Němcům. Maďarsko bylo zase ve válce, pokračovalo v boji proti Sovětům i v deportacích Židů. Hitler mohl být spokojen. Skorzenyho čekalo další povýšení a vyznamenání.

Skorzenyho stíhací svazy řádily i v Česku

O Skorzenym se mluví i v souvislosti s Protektorátem a Slovenským štátem. Na konci roku 1944 byl pověřen vybudováním takzvaných stíhacích svazů SS (Jagdverbände). Byly to speciální jednotky určené pro boj v týlu a různé speciální úkoly. Celkem jich na Němci okupovaných územích bylo pět, na našem dnešním území působil svaz Südost – Jihovýchod a věnoval se hlavně protipartyzánském boji. Jeho členy byla řada nacistů původem ze Sudet. Tyto jednotky jsou odpovědné za masakry v českých vesnicích Prlov a Ploština, kde byly zaživa upáleny desítky obyvatel. Na Slovensku pak vojáci těchto jednotek řádily v obcích Ostrý Grúň a Klak, ve kterých bylo přes 140 obětí.

Ačkoli Skorzeny po válce prokázal, že osobně u těchto masakrů nebyl, fakt, že je spáchali jeho muži, mu vyneslo v tehdejším Československu stíhání za válečné zločiny. Někteří svědci dokonce tvrdili, že je osobně nařídil. Na československém seznamu válečných zločinců měl číslo 7372.

Konec války strávil Skorzeny v Bavorsku, ještě předtím si vysloužil další vyznamenání za řízení obranné linie na řece Odře. V Bavorsku měl podle rozkazu bránit „alpskou pevnost“ až do hořkého konce. Když ale na místo dorazil, zjistil, že už nemá čemu a komu velet. Deset dní poté válka skončila a Skorzeny se ocitl v americkém zajetí. Při norimberských procesech byl souzen za akce v Ardenách, při kterých jeho bojovníci ve spojeneckých uniformách škodili v týlu nepřítele.

Operace Greif, jak byla akce nazvána, vnesla zmatek a nedůvěru mezi spojenecké jednotky. Byly pro ni vybrány asi dva tisíce Němců s výbornou angličtinou, kteří přešli frontu a pak různými způsoby sabotovali americké vojenské úsilí. Američtí vojáci se podezírali mezi sebou a navzájem se zkoušeli otázkami o baseballu nebo Mickey Mouseovi. Kdo neměl rád sport nebo film, byl na tom zle. Američané zatýkali vlastní vojáky, třeba proto, že měli na sobě část ukořistěné německé výstroje.

V září 1947 soud Skorzenyho osvobodil. Důstojníci spojeneckých zvláštních jednotek totiž dosvědčili, že i oni při některých akcích používali uniformy nepřátel. Skorzeny ale dál zůstával v zajetí. Dostal se z něj v červenci 1948 při akci, která byla hodná jeho slavných válečných operací. Jeho přátelé pro něj přijeli v americkém džípu a v amerických uniformách.
Skorzeny žil dál dobrodružným životem. Utekl do Španělska a Latinské Ameriky, živil se jako bezpečnostní poradce. Radil třeba i egyptskému prezidentovi Nássirovi, nevyhýbal se ani Rakousku nebo Německu. Československo několikrát marně žádalo o jeho vydání. Vydal knihu nazvanou Mé velitelské operace. Vrátil se i k původní profesi stavebního inženýra a založil ve Španělsku stavebí firmu. Zemřel v Madridu v roce 1975, pohřben je ve Vídni.