Milovice: Sbohem armádo aneb poslední dny v táboře (III.)

Milovice byly ještě nedávno státem ve státě, jakousi malou ruskou provincií. Sověti opustili svoji „Ameriku“ až dva roky po sametové revoluci, v roce 1991.

Každý z důstojníků měl v Milovicích působit 3 roky, všichni ale chtěli zůstat déle, a tak se uplácelo. Sovětská armáda své "vyhnance“ královsky platila. Za nájem odevzdávali padesát korun měsíčně, včetně vody a energie. "Na kterém účtu ale peníze končily, to není dodnes jasné,“ říká Aleš Kubeš, důstojník ve výslužbě a také bývalý místostarosta Milovic.
 

Definitivní konec ruského "veselení“ přišel s rozkazem z Moskvy v lednu 1991. Odsun vojsk inicioval tehdejší poslanec Federálního shromáždění a současný ministr pro práva a národnostní menšiny Michael Kocáb.
 

Poslední Sověti měli vojenský tábor vyklidit do 30. června. Den co den odjížděl z milovického nádraží expres Milovice – Moskva. Vždycky byl plný. Jízdenka domů nestála nic. Přesto nespěchali. "Když se někdo znal s velitelem transportu, tak se mohl zadarmo podívat do Ruska, i Češi,“ vzpomíná Kubeš.
 

"Do poslední chvíle nevěřili, že budou muset odejít,“ popisuje náladu v táboře Kubeš. Poslední červnový den tomu podle jeho vzpomínek odpovídal. Ve městě nastal totální chaos. "Rusové se tady s celými rodinami zabydleli velice dobře. Nahromadili si spoustu věcí a všechno, co nestačili prodat, si chtěli odvést s sebou.“
 

Úleva, radost ale i soudružská objetí a slzy

"Procházel jsem prázdné byty, hned jak odjeli. Našel jsem obrovské kotle s ještě teplým jídlem,“ vypráví Kubeš. "Věděli, že musí odjet, ale nechtěli tomu uvěřit. Z Milovic se jim nechtělo.“
 

Ustal dusot armádních pluků, hluk letadel a řev zbraní. Většině místních se ulevilo. Zarytí bolševici truchlili, podle Kubeše ale jen tajně. Oficiality na nádraží se nekonaly. Privátních rozluček v první polovině roku 1991 ale proběhlo víc než dost.
 

Milovice jako by chtěly na neslavnou minulost zapomenout
 

V posledním rychlíku ale odjel z Milovic i život. Rušné vojenské město, plné lidí se ze dne na den proměnilo v tiché opuštěné místo poznamenané drsným ruským drilem. Dnes tu žije asi čtyři a půl tisíce obyvatel. Mnoho z nich nemá práci nebo za ní musí dojíždět.
 

Místo, které by mělo lidem připomínat, jak chutnalo "přátelství" s velmocí, chátrá. Na webových stránkách Milovic nenajdete o nezpochybnitelné historii vojenského města téměř nic. Atomový bunkr koupila dvojice mladíků - zaplatila za něj něco málo přes sto tisíc korun.
 

dále čtěte:

Milovice: Jak se žilo v ruské provincii (I.)

Milovice: Záhada kolem atomového bunkru (II.)