Spojenci ignorovali zabíjení Židů, tvrdí Vatikán

Zdroj: oficiální zdroj

Vatikán obvinil Velkou Británii a Spojené státy americké, že nezabránily vyvražďování Židů v koncentračních táborech.

Článek v deníku L'Osservatore Romano, oficiální vatikánské tiskovině, tvrdí, že spojenecké vlády věděly o nacistickém plánu na úplné vybití všech Židů nejméně od roku 1942. Ale místo, aby zaútočily přímo na koncentrační tábory nebo alespoň na přístupové trasy, raději zavřely oči a tvrdily, že zprávy o zvěrstvech v Osvětimi, Treblince nebo Majdanku jsou značně přehnané.

Podle článku, který má oporu v názorech nejvyšších vatikánských míst, Velká Británie odmítala poskytnout prchajícím Židům útočiště. Text vychází z nově objevených deníkových záznamů Henryho Morgenthaua. V době II. světové války byl americkým ministrem financí, proto měl přístup k řadě veřejnosti nedostupných informací.

Morgenthau v deníku L'Osservatore Romano tvrdí, že vláda jeho země se vyhýbala zodpovědnosti, odmítala jakkoliv zasáhnout a dokonce potlačovala informace o německých zvěrstvech na Židech. Když se pak Američané konečně odhodlali ve prospěch židovských vězňů zasáhnout, setkali se s britským odporem. Ministerstvo zahraničí Velké Británie varovalo před jakýmikoliv záchrannými operacemi s tím, že „není místo, kam by se dal větší počet zachráněných Židů umístit.“

Morgenthau toto rozhodnutí v denících nazývá „ďábelskou kombinací britského citového chladu a diplomatické věrolomnosti, které vedly k vyřčení rozsudku smrti.“

Zdá se, že větší díl viny opravdu nesla Anglie. Místo aby Britové pomohli, naopak zpomalili možnost židovské emigrace do Palestiny. Někteří odpovědní úředníci byli z takového postupu vyděšení. Například v deníkovém záznamu významného anglického diplomata Harolda Nicolsona z 9. prosince 1942 stojí: „ Měli jsme schůzku, na které nám zástupci Židů vyprávěli o vyvražďování jejich menšiny nacisty. … Je hrozné, že už jsme tak zahlcení hrůzami války, že nás tahle obrovská černá díra vlastně ani příliš nezajímá. Zdá se mi, že mí kolegové neřeší problém, "jak těm lideme můžeme pomoci", ale spíš, "co s nimi budeme po válce dělat?"