"Už nemáš bebíčko?" vítal syn mámu Evu po první chemoterapii

Moje sestra Eva má rakovinu a právě začala procházet chemoterapií. Vy můžete sledovat její léčení krok za krokem.

Devětadvacetiletá Eva má za sebou operaci a první várku chemoterapeutik. S rakovinou bojuje od roku 2006. Její příběh jste mohli začít sledovat před pár dny ZDE.

Po 14 dnech si teď Evu můžeme odvést z pražské motolské nemocnice domů do Děčína. Je bledá a je vidět, že jí není dobře.

"Ta první chemoterapie mi docela dala zabrat, je mi špatně od žaludku, zatím jsem ale nezvracela, jen slintám jak bernardýn,“ směje se ségra a v ruce mačká papírovou mističku, to kdyby se jí cestou domů udělalo v autě špatně. Nejdřív jsme plánovaly, jak prošmejdíme v Praze nějaké velké obchodní centrum, na první pohled je ale vidět, že zvládne tak maximálně cestu domů.

"Neuvěřitelně se těším na syna, pojeď rychle domů, Štěpánek už na mě čeká u rodičů,“ říká. Tak vyjíždíme.
 

Za dvě hodiny jsme doma v Děčíně. Eva se rozhodla, že zůstane u našich. Neví, jak její tělo na chemoterapii zareaguje "Nechci být sama doma... a smutná,“ svěřuje se. Má slzičky na krajíčku. Je vidět, že už se jí hodně stýskalo. Doma je velké vítání, Štěpánek běží dát mámě pusu "Už nemáš bebíčko?“ tulí se k ní.

Protože jsme přijely domů večer, uložíme Štěpána do postýlky, sedneme si všichni ke stolu a vyptáváme se Evy jak bylo, jak jí je a prostě si spolu jen tak povídáme. Ségra má za pár dní slavit narozeniny, dárek pro ni mám už v autě. Po chvíli to už nevydržíme, mamča na mě mrkne a já běžím do auta pro předčasný dar k jejím devětadvacetinám. Dostala od nás vytoužený notebook, nechce tomu ani věřit, je dojatá a po dlouhé době vidím zase rozzářené oči mojí mladší sestry.

Z postele na záchod a zpátky

Za deset dní čeká Evu další chemoterapie. Myslela, že si za tu dobu stihne vyřídit několik pochůzek, nakoupit, skočit na poštu a užít si syna. Většinu času ale tráví v posteli, je jí zle, několikrát zvrací.

"Měřím 173 centimetrů a vážím 53 kilo. Na začátku léčby jsem měla o pět kilo navíc,“ odpovídá na otázku, kolik vlastně váží. "Mám hrozný hlad, nemůžu ale nic jíst. Zkusila jsem všechno, co mi lékaři doporučili, pila jsem kolu, pivo, jedla suché rohlíky. Bylo mi zle jak psovi, jsem hrozně zesláblá, veškerou sílu spotřebuju na to, abych si došla na záchod a zpátky do postele.“

Poslední dva dny před odjezdem na druhou chemoterapii do Motola Eva nabrala aspoň tolik sil, aby se mohla projít po venku a zajet na nákup.

"Nechce se mi tam,“ fňuká ségra. "Bude mi zas špatně, mám z toho strach." Ptám se jí, co vlastně chemoterapie obnáší. "Nejdřív ti udělají vyšetření, jak dobře ti vylučují ledviny. Prostě jen piješ a doktoři počítají výdej moči. Pak přijdou na řadu infuze, já jsem jich dostala sedm. První je fyziologický roztok s léky na podporu funkce ledvin, potom další dvě byly s těmi chemoterapeutiky a další infuze na proplach, na zavodnění. A poslední infuze byl fyziologický roztok s minerály. Celé to trvá dva dny. Nemůžeš nic jíst, je ti blbě a pořád se ti chce na záchod,“ vysvětluje Eva.

A jak je to s padáním vlasů? Pro velkou část žen je to další nepříjemná okolnost, kterou mají s chemoterapií spojenou. "Už mám připravený šátek. Je růžový se stříbrnými nitkami,“ nezapře v sobě parádnici. Zatím ale není potřeba. Zatím.